"Tak tohle, to nedostanete do žádných historických knih. Psi jsou bez vyznání. Pamatujte si to. Pes není protestant, katolík, žid ani Němec, nic, je jenom pes. Když jsme šli se psem, nedošlo nikdy k žádnému maléru, i když problémy okolo byly pořád. Byli tam lidi z Falls road, byli tam lidi ze Shankjill, všichni šli venčit. A nevím, možná, že se pokoušeli jeden druhého zabít zrovna ten den, kdy jsem tam nebyl, ale když jste šli se psem, nikdy k žádným rozporům nedošlo,“ říká v dokumentu, který můžete na výstavě shlédnout, jeden z belfastských taxikářů. Jedná se zároveň o jeden z propagačních textů celé výstavy, neboť perfektně osvětluje proč se výstavě jmenuje právě takto. Zdálo by se tedy, že se současná irská tvorba bude v koncepci této expozice věnovat právě půtkám a drsným konfliktům, které jsou mezi katolíky a protestanty na denním pořádku. Opak je však pravdou. Umělci (Ian Charlesworth, Miriam de Búrca, John Duncan, Seamus Harahan, Mike Hogg, Conor McFeely, Mary McIntyre, Locky Morris, Darren Murray, Aisling O´Beirn, Peter Richards a Alistair Wilson) se zaměřují na běžné postřehy městského života a až na promítané dokumenty lidské postavy coby součásti uměleckého záměru opomíjejí.

Nejdříve je nám poskytnuta k nahlédnutí fotografická série, dokumentující slavení slunovratu. Mnoha z nás se v tomto okamžiku vybaví lyrické obrazy vater, popřípadě i poskakujících dívek v jejich blízkém okolí. Irský slunovrat má skutečně monumentální vatry. Sahají mnoho metrů do výšky a mnohdy tak zastíní i několikapatrový domek. Kdo by měl však představu lesní mýtiny a smrkového dřeva, bude fotografiemi rychle vyveden z omylu. Zdejší ohně jsou tvořeny hlavně z dřevěných palet, ale plní také funkci sběrny starého harampádí, takže často planou i poničené kusy nábytku, všemožný odpad, ale hlavně pneumatiky.

Velkoplošné snímky, které můžeme shlédnout o patro výše, nám přibližují zákoutí Belfastu a jiných významných měst. Autorka si pohrála s barvami, takže velké formáty alespoň nezavání přílišnou nudou běžného pojetí městských scenérií. I tak se ale nedají považovat za dílo, které by prolomilo ledy dnešní fotografické konkurence. Expozice nás dále oblaží i výtvarnými díly. Není jich mnoho a za zmínku stojí jen velká moderní grafika, ve dvojím provedení – modrém a červeném. Dochází zde ke stylizaci horských hřebenů do pouhé lomené linky v pozadí a víru květů, taktéž stylizovaných, v popředí. Každé z děl do reje potemnělých květin zasazuje jednu realistickou.
Na výstavě nechybí ani trojrozměrné exponáty. Stvořeny byly z kartonů a různých doplňkových materiálů. Jsou příjemným oživením, a ačkoliv jsou zpracováním na úrovni, jaké by měla být schopna docílit většina středoškoláků, vtipně vyplňují prostory galerie, které by jinak zely prázdnotou. Pozadu nezůstává ani „echt“ moderní plastické umění. Žárovka v polystyrenu a kompozice imitující kantýnové stravování. Originální, jednoduché, ale pro většinu návštěvníků nesrozumitelné.

„Psi jsou bez vyznání“ jsou projektem s dobrým nápadem, ale málo exponáty. Z několika fotografií, pár obrazů a kartónových plastik si český člověk udělá jen stěží obraz o dnešním výtvarném cítění Irska. Přesto, že je výstava doplněna promítáním několika dokumentů, je tento vhled zcela nedostatečným.

Výstava trvá až do 3.9. v Českém muzeu výtvarných umění, Husova 21, Praha 1 – Staré město