Jednoduše raděj riskuji špinavá okna než si dopřávat onoho pocitu, že se určitě při nejbližší příležitosti budu objímat s dlážděním.

Naštěstí o tomto svém handicapu vím, a všude na něj upozorňuji, abych se tím vyhnula bezvadným nápadům typu – vylezeme na Petřínskou rozhlednu, nebo proč si na chvíli nezahrát na horolezce. Při jakékoliv hrozbě výšlapu do výšin si známí obvykle rozmýšlejí, zda mě vezmou sebou. Přesto některým kratochvílím tohoto typu jsem se nevyhnula, dokonce bych i dnes podezřívala své přátele, že mi to občas provedli schválně. A tak dojemně vidím před sebou schody v plzeňské věži kostela sv. Bartoloměje, na jejíž vrchol jsem se vydrápala s kamarádkou, která s výškami bojuje ještě více než já. Nahoru cesta ubíhala celkem hladce, pokud se člověk nezadíval do hlubin věže, ale při sestupu dolů mě už zachvátila obava z jisté smrti. Schody tehdy v březnu pokrývala tenká vrstva ledu a zábradlí pamatovalo snad ještě první Přemyslovce. Sestup tudíž trval věčnost a kvůli myšlence na pouhé přežití jsem si z něj neodnesla žádný zážitek krom vědomí jasné hrůzy.

Ovšem zmíněná věž mi připadala jako čajíček v okamžiku, kdy jsem se nechala přemluvit k jízdě lanovkou na vrch Radhošť. Ten hloupý nápad vznikl v hlavách třiceti učitelek základní školy, a já při pohledu na mírně stoupající kopeček lemovaný sedačkami, s ním souhlasila, abych v zápětí hořce zalitovala. Onen kopeček stvořila příroda coby nevinné lákadlo pro podobné případy jako já, protože ve skutečnosti se zdála lanovka nekonečná, tyčila se nad údolím, a způsobovala mi tím lehké žaludeční potíže. Navíc v samotném závěru údolíčka se přihodilo něco, co asi nikdo nečekal, lanovka se totiž právě zde zastavila. A proto jsem dvacet minut trčela nad stromy a svírala železnou tyč, abych snad nedopadla někam mezi lesní zvěř. Naproti mně se zubilo pětileté dítě, které vesele kmitalo nohama a působilo dojmem, že by po sedačce nejraději šplhalo bez ohledu na rizika s tím spojená. Když se lanovka rozjela, chtěla jsem děkovat Stvořiteli, což mě záhy opustilo, neboť po návratu na půdu, jsem se dozvěděla, že těch dvacet minut protrpěných nad květenou v oblacích, se nakládala jízdní kola. Pochopitelně jsem proklela jejich majitele do desátého kolena, ale příliš se mi neulevilo. Po této hrůzné zkušenosti jsem dala při návratu zpět přednost vlastním nohám než absolvování totožné trasy lanovkou.

Kdybych zapátrala ve své paměti, podobných historek bych objevila požehnaně. Strach z výšek je skutečně nepříjemný, čemuž se ti strachem nepostižení smějí. Důležitým zůstává, že i postižený se umí zasmát sám sobě a smířit se s tím, že jako já stráví prohlídku Eiffelovky v přilehlém parku, nechá si uniknout pohledy z vysoce postavených hradních střílen dolů, nebo se ve Španělsku, jako já, vyškrabe na kopec s kopií sochy Ježíše Krista (vytvořené dle vzoru z Rio de Janeira), a pak se bojí přiblížit k průhledům do krajiny a křečovitě se drží palce kamenného Krista.

Strach nelze podceňovat a některé věci za zbytečné nervování opravdu nestojí. Vždyť na světě existuje spousta nádherných míst, které lze spatřit, aniž bychom za nimi museli někam šplhat. A díky Bohu za ně…


Zdroj obrázku: yam.com