Kartičkáři toho dne úplně přebili hrníčkáře, kteří loudavě přebírali karlovarské prameny.
Neměl jsem v úmyslu jít do kina na premiéru toho či onoho film, ani lovit podpisy slavných osobností a tak jsem se připojil na stranu hrníčkářů. Hrnky s typickou rourkou odspoda na pohodlné pití z pramenů prodávají v Karlovkách snad všude. I v trafice. Protože se mi nechtělo dávat stočtyřicet káčé za porcelán, pobíhala kolem pramenů toho dne postavička s umně seřízlou lahví od coca-coly za občasného auau, to když minerálka byla příliš horká. Tamní prameny mají totiž od třiceti do sedmdesátitří stupňů, což je u každého na cedulce i s jeho jménem uvedeno. Musím říci, že bych lázeňský host být nechtěl. Intenzivní minerální chuť spolu s vyšší teplotou udělá své a ani z jediného pramene mi nechutnalo.

Nakonec jsem se proochutnával přímo až k hlavnímu vřídelnímu prameni, který je spíše na dívání. Ve sklem polouzavřeném vřídelním sále (mimochodem je to ten ve filmu Vrchní prchni ve scéně, kdy horda vrchních honí vykuka Abrháma) tryská horká voda až do čtrnáctimetrové výše ve zhruba třívteřinových sériích, kdy nabírá dech. Síla vody deroucí se na povrch se ukázala v historii několikrát. Voda si zkrátka průvaly prorazila cestu jinam než zamýšlel architekt. Jednou také přímo do řeky Ohře, která prochází centrem města, rozděluje kolonádu na dvě poloviny a je překlenuta četnými mostky. Po prozkoumání situace bylo rozhodnuto navršit do poloviny koryta asi metrový val z betonu, který pramen nahnal poslušně zpět na své místo. Nynější stavba Vřídelní kolonády je již několikátou v historii lázeňství ve varech. Obestavuje vřídlo kašnou s tryskou vprostřed a ocelo-betono-skleněným uměleckým dílem v duchu socialistického realismu (1967-69).

V prvním patře sálu právě probíhala výstava plastik, kreseb a maleb Jany Krausové a Karla Rodena. Jsem příznivcem názoru, že když člověk umí dobře jedno, nemá se pouštět do druhého. Ozbrojen dávkou skepse jsem vyšlapal schody a mé podezření se bohužel vyplnilo. Díla Jany Krausové se ještě do mé škatulky umění možná vešla, byť jsem často měl dojem, že podobné obrázky kreslí vodovkami na základce na hodinách výtvarného umění mnozí školáci. Do kolen mě ovšem dostala druhá polovina výstavy s díly Karla Rodena. Obrázky malované fixkou mi připomínaly mé sešity z matematiky, které jsem z nudy opatřoval skicami panáčků. Hlava byl ovál, dvě tečky jako oči a dvě čárky co nos a pusa. Další ovál a máme tělo, nohy a ruce už nějak zbastlíme. Inu asi umění nerozumím řekl jsem si a šel se podívat ke galeristce (výstava byla prodejní), kolik že za to umělec žádá. Deset tisíc mi připadalo jako výsměch. No jiní možná koupí.

Zklamaně jsem pokračoval dál s cílem podívat se do Grandhotelu Pupp, známého z finále voleb Miss. Hotel je rozlehlý do dvou křídel a jedné centrální budovy. Díky festivalu bylo všude plno ostrých bodyguardů, což mě na chvíli odradilo od úmyslu podívat se dovnitř. Odvahy mi dodala cedule před hotelovou restaurací s fotografiemi přepychového interiéru hlavního sálu a jídelním lístkem. Běžná nudlovka za pouhopohých třistapadesát, hlavní jídla kolem šesti stovek. Jedno nocování přes šest tisíc.
„Dobře si žijete nabobové, kouknu se vám na zoubek“, řekl jsem si v duchu a přepočítal zbylá eura z Německa. „Snad budu mít aspoň na sodovku“, pokračoval jsem v úvaze, nasadil nejpříšerněji vypadající obličej a za doprovodu pýchy a opovržení chudinou, jsem prokormidloval dovnitř. Chtěl jsem jít kam až to půjde. Kupodivu i přes mé oblečení si mě nikdo zvlášť nevšímal a tak jsem si prohlédl vnitřek budovy. Funkcionalismus a trochu socialismu na mě dýchlo snad umělým mramorem s čistě střiženými zlatými lemy na okrajích ve vstupních chodbách (hlavní sály a prostory k bydlení jsou ovšem jiným příběhem – opravdu krása). Ještě že stačili odstranit nedalekou sochu Gagarina.
Vliv Dědy Mráze (v roce 89 jsme doufali, že poleví) je ve Varech cítit na každém kroku. Na mnohých obchodech najdete kromě českých standardně i ruské nápisy a ruština je zde často k zaslechnutí. Možná až velmi často.

Rozčarován, ale s pocitem, že jsem konečně viděl Karlovy Vary, jsem se vracel zpět. Aniž bych věnoval pozornost všudypřítomným kavárničkám a restauracím s cenami téměř „puppovskými“ (třetinka piva 50,-Kč), zašel jsem ještě na kávu a zmrzlinu do McDonaldu. Nadnárodně, ale levně jsem ukojil své chuťové buňky a zamířil k autu - daleko, předaleko odstavenému.
Za tu krátkou dobu (sobotní odpoledne) jsem bohužel nenavštívil žádné muzeum, historické památky, či jiné zajímavosti města a tak se sem možná ještě někdy vrátím.
Slovo „možná“ totiž přesně vystihuje můj pocit z Karlových Varů.