Kolikrát jsem jen tuhle větu slýchala! Ale zřejmě se jaksi minula účinkem. Učila jsem se česky, potom rusky, ještě později anglicky a trošku i německy, přičichla jsem dokonce i k esperantu, ale připadám si pořád stejná, jedna a týž, žádné zdvojení, příp. ztrojení osobnosti nepociťuji. Když píšu „učila jsem se“, znamená to, že jsem měla snahu se cizí jazyk naučit, ale že si nejsem tak úplně jistá výsledkem. Ruština mě svého času nesmírně přitahovala, takže jsem se už o prázdninách, ještě než jsme se ji v páté třídě začali učit, vrhla na učebnici a sama se dřela slovíčka a louskala zdánlivě nesrozumitelný text. Dýchalo na mě z těch zvláštních znaků tajemno a krásno, které mě lákalo znát víc a víc. Později mi samozřejmě ruština zevšedněla, jako věci, které provádíme dnes a denně a časem se okoukají. Dodnes dost dobře rozumím, pokud dotyční nemluví příliš rychle a nedrmolí, nicméně jsem zjistila, že mluvit už mi tak snadno nejde. A tak je zase o jednoho člověka méně...

Když jsem si v prvním ročníku na střední škole měla vybrat, který jazyk si zvolím, zda němčinu nebo angličtinu, angličtina jednoznačně zvítězila. Zase tu bylo to lákavé, nedostupné tajemno, které se skrývalo za cizokrajně znějícími slovy a které mě uchvacovalo. Vrhla jsem se na anglilcká slovíčka s vervou a elánem, který mi ale dlouho nevydržel vinou špatného učitele. Nejenže sám anglicky neuměl, ale ani ho příliš nezajímalo, co umíme my. Co mu musím přičíst jako bod k dobru je nicméně to, že jsem za ten rok získala nezanedbatelnou jistotu v tom, jak se které slovo správně píše, neboť jsme donekonečna opisovali články z učebnice. A to mi zůstalo dodnes: I když zmíněné slovíčko neumím přeložit, dokážu ho bez zaváhání správně napsat bez ohledu na to, jak se vyslovuje.

Láska a zápal k angličtině se mi vrátil až po dlouhých letech, kdy jsem byla nucena navštěvovat rekvalifikační kurz a tentokrát nebylo pochyb o tom, že jsme dostali opravdu dobrou učitelku. Oprášila jsem polozapomenutá slovíčka, pochopila (po čtyřech letech na střední škole, kdy to pro mě bylo nepochopitelné) gramatiku, dokázala překládat věty a dokonce si vymýšlet vlastní téměř bezchybně. Poctivě jsem dřela a měla pocit, že opravdu rozumím, že „mluvím“, že jsem zkrátka nakoukla do zapovězené komnaty.

Ale pořád tu před vámi stojí jen jedna tvář, jedna duše, pokud to tak mohu napsat, jeden člověk, který se pokoušel proniknout do jiných světů, ale přitom zůstal uvězněn tam, kde se narodil: v Čechách. A nelituje toho. Čeština je krásný jazyk a podle mého názoru se nikde jinde nedá tolik pohrávat se slovíčky, najít nespočet slov, která vyjadřují jeden pocit s různorodými odstíny, rozprostírá se před námi jako duha s tisíci barev v jasném, zářivém dni.

A tak bych řekla, že člověk je člověkem tolikrát, kolikrát sám chce. Podle toho, jak se chová k ostatním, jestli přináší lidem radost nebo po nich jen vztekle prská, jestli dokáže děti rozesmát či je jenom děsí. Zda je schopen přinášet oběti a nic nežádat na oplátku.

A možná by se to dalo chápat i tak, že leckterá žena, která je zaměstnaná (tudíž tu stojí člověk-zaměstnanec) a zároveň má rodinu se z pouhé „ženy“ mění v hospodyni, kuchařku, pradlenu, švadlenu, pokojskou, chůvu, učitelku, účetní, zkrátka takovou „pomocnou sílu“ pro všechno. A tak bůh ví, kolikrát jsme vlastně člověkem, kolik tváří v sobě skrýváme, kolik z nich v sobě den co den zabíjíme a kolik je těch, kteří se v nás rodí, s každým našim slovem, činem či myšlenkou.

Zdroj fotografie: learning.wales.gov.uk