ŘEKA


Ojediněle se mezi námi vyskytují jedinci, mající svého partnera, mnoho dalších homo sapiens má své mazlivé kočičky, věrné zakomplexované pejsky, jedovaté písečné zmije, přítulné králíčky, nelítostné supy požírající vše mrtvé kolem sebe a trpělivě čekající na ten správný a vysněný exitus, hluše kvokající slepice, němé a studené ryby, sokoly vznášející se ve výškách, pilně pracující mravenečky, vznešené a moudré koně, převažující skupina lidé nemá vůbec nic svého, někteří dokonce ani nic vypůjčeného nebo ukradeného.

Zcela jistě jsou v našem vymezeném prostoru i bytosti vlastnící krásnou, voňavou květinku, masožravou „Adélu“, smrtonosnou muchomůrku zelenou nebo možná lahodně chutnající cizokrajné ovoce – tedy výkvět flory, která spolu s faunou doprovází lidské hemžení, snažení se, klopýtání ke kariéře, šílený běh za slávou, poklidné a neužitečné loudání se krajinou života, spolu s jakýmsi zákonem přírody působícím coby katalyzátor množení se za účelem zachování rodu, základním pudem sebezáchovy doprovázeným bojem o přežití, likvidací slabých, nemocných jednotlivců, hromaděním majetku, likvidací citů a rozumu, které z nás jak sami neochvějně tvrdíme činí pány tvorstva.

Všechno uvedené, téměř bez přestání se pohybující v měnícím se rytmu, od typického, standardního lidského hemžení přes odpočinkový poklus nebo hysterický trysk občas vystřídaný únavou poznamenaným pochodem až k mrtvolnému, děsivému stavu nepohyblivosti ať už fyzické nebo duševní. A nejen pohybující se, ale i neustále se vyvíjející, tedy podle pana Darwina podléhající objektivně evoluci. Rád bych se alespoň některým ze smyslů dotkl onoho vývoje, ale nemám zřejmě dost vnímavosti nebo schopnosti vnímat, prostě – nepostřehl jsem žádný vývoj, který by celému koloběhu života dával postřehnutelnou vyšší kvalitu…….

Přikláním se raději k něčemu co má skutečný pohyb, proměnlivost a přes všechny chybičky i dost předností, stálosti a zejména oporu v prapůvodu a trvalé existenci – tedy já mám svou ř e k u.

Nechci, aby došlo k omylu. Nehodlám si přivlastnit krásu, vznešenost, klid, dravost, užitečnost, hravost nebo dokonce schopnost podílet se na tom, že zmíněný evoluční pohyb vůbec existuje, chci se jen přiblížit tomu všemu a snažit se pohybovat krajinou života takovým způsobem, jako ten nádherný živel, jeden z pěti elementů, bez kterých by ve vesmíru nebylo vůbec nic.

Zcela jistě má moje řeka kdesi svůj pramen, netuším kde, jenom cítím, že ho lze nalézt pravděpodobně vysoko v horách blizoučko ke všem základním elementům života – zemi, čistému, chladivému, konejšivému vzduchu, hřejivému ohni, který představuje Slunce a mnoha dalším zdrojům čtvrtého elementu – vodě, jehož je zatím tichou nesmělou součástí, nic zatím netušíc o existenci pátého elementu – lásce. Zpočátku se jako nesmělý pramínek prodírala voňavou horskou loukou posetou lučními kvítky, které dokázala přes svou slabost potěšit několika kapkami vláhy, dokázala je očistit od slabého poprašku zloby, smutku nebo strachu. Opravdu jsem přesvědčen, že moje řeka jako nesmělá stružka dokázala potěšit moje rodiče a zbavit je tak alespoň na chvilku starostí o vlastní budoucnost.

Moje řeka, tehdy zatím nenápadná stružka určitě časem nabývala na síle, prodírala se zvídavě krajinou života, pozorný poutník už slyšel její šumění, unášela s sebou kamínky dětských her a vím bezpečně, že dodnes nese ve svém toku zrnka písku, coby krásných vzpomínek. Kamínky dětských her se brzy změnily v kamínky poznání,zvídavosti, obrovské touhy poznat co nejvíce život, kterým se pohybovala. Nabírala postupně na síle a dravosti, až se stala divokou bystřinou deroucí se dál a dál, bezohledně budující svoji cestu, aniž by věděla něco o směru, kterým se ubírat. Dokázala už osvěžit unavenou mysl bytostí v jejím okolí a chtěla stále kupředu s jakousi skrytou neústupností.

Vzpomínám na dobu, kdy moje řeka dospěla do klidného údolí, které samo o sobě dávalo tušit další směr jejího toku, kdy zklidnila svoji dravost, ale kdy se také začaly do její cesty stavět překážky v podobě velkých kamenů nepochopení, spadlých kmenů stromů, které bránily svou dospělou mohutností v další cestě i vírů vlastních pochybností. Tehdy si začala pomáhat vytvářením meandrů, využívajíce je jako úhybné, taktické pokusy prosadit svou cestu, ke které se rozhodla. Vím, že i tehdy v tom období hledání, nezištně poskytovala útěchu všem, kteří se rozhodli využít jejích chladivých vln, plných pochopení, i když i tehdy vznikala slepá ramena, ze kterých bylo nutné se vrátit a zkusit to jiným směrem. I ta slepá ramena měla svůj význam, pomáhala se zamyslet a nabrat další energii, která byla potřebná k další cestě, ale i k přijetí vlivu přítoků potůčků, potoků a říček, které se chtěly přiživit na její síle a rozhodnosti. Přijímala je s pochopením, ale nikdy nedopustila, aby se její voda trvale smísila s ostatními vetřelci, jak tehdy tyto nové společníky chápala. Nikdy se nechtěla stát přítokem řeky někoho jiného, toužila být neovlivnitelným živlem. Začala rozdávat přebytky své energie naplaveným pískem, ve kterém si hrály děti.

Moje řeka zažila krásné, klidné letní dny, plné slunce a radostí, které s ní sdíleli všichni, kteří se rozhodli chápat její občasné rozmary. Jistě sama vzpomíná na tiché večery plné klidu, plánů a snů, které mi ráda předávala a tiše se mi vysmívala, když jsem si nedokázal poradit s jejími nápady a naplnit její sny. Moje řeka vzpomíná s úžasem na doteky nahých dívčích těl, která tak ráda objímala, aby pomohla zchladit žár a rozdat radost. Svoji úlohy měly i četné, přátelsky vlídné jezy, které donutily zvolnit, pozastavit se, zhodnotit svou úlohu, ale které také dovolovaly únik propustí vlastního rozhodnutí. Stejně tak byly důležité i přehrady, které zadržovaly její tok a jako daň si vybíraly část její energie. Naštěstí i přehrady mají přepady, pomáhající udržet vlastní názor, obnovit sílu, pokračovat dál v cestě a navíc naznačují způsob jak rozšířit vlastní tok vědomostí a zkušeností.

Takže, teď klidná, se širokým srdcem, plná zkušeností, klidu a vlídné radosti, které pokrývají drobné i větší šrámy, uvědomujíc si, že po celé délce jejího dosavadního toku naštěstí jen jeden nádherný človíček zůstal uvězněný v jejích hlubinách a nedostal se tam, kam tolik chtěl, plna rozvahy, netrpělivosti, ale i obav očekává, kdy se na obzoru objeví její vlastní delta, předznamenávající blížící se pohlcení mořem stálého klidu. Na poslední chvíli hledá horečně jakýkoliv nástroj nebo cíl, který by pomohl rozšířit její tok a tím zpomalit blížící se opakování věčného koloběhu, kdy vznikne nový pramínek kdesi daleko a její voda bude využita pro nový život. Doufá, že se tak nenaplní slova Pána: „Člověče, prachem jsi a v prach se obrátíš.“

Vlastně, i ten pátý element, láska tam někde cestou byl…………..