Dle statistik se začínáme ocitat ve zlomovém bodě. Ještě nedávno suverénně dominovali, co na počet, lidé bez maturity. Většinou se jednalo o starší občany, pro které bylo mnohdy lepší vzdělání takřka nedostupné, nebo již byli svázáni výdělečnou povinností. Nyní se však počet maturantů překonal hranici osob základního vzdělání. Neřknu-li, že v hlavním městě byla co do průměrů tato laťka překonána již dávno. Česká republika se tak škrábe do prvních míst evropských tabulek, co se středoškolského vzdělání týče. Zatímco maturitním vzděláním ukončilo studium v průměru okolních států pouhých 42 %, u nás je to k 77 % procentům, tedy téměř dvojnásobné číslo. Naše vzdělanost coby národa se na první pohled tváří velmi optimisticky. Pohled druhý však může přinést určitou sklíčenost. Evropská unie nám vyčítá nízký počet vysokoškoláků. A ví proč. Zatímco průměrně dosahuje titulu 25 % obyvatel daného státu, u nás se počet dostudovaných vysokoškoláků vyšplhal na chabých 12 %. Naproti tomu, opět čistě statisticky, počet žáků kteří po maturitě pokračují svou studijní cestou na vysokou školu nikterak výrazně nevybočuje. Nejsme na tom sice nějak dobře, ale ani ne špatně. Držíme se zhruba (a teď se možná někteří vyděsí) na úrovni Ruska.

Můžeme si pokládat otázky, proč je u nás málo magistrů, inženýrů a doktorů. Je to snad tím, že by stát málo školství dotoval? To zřejmě ne, neboť se nacházíme ve skupině států, kde se na vzdělání odvádí 6 – 6,9 % hrubého národního produktu. A to není málo. Stejně jako my jsou dotováni i Belgičané, Němci, Řekové, Lucemburčané, Norové, Francouzi, Irové, Slováci a Finové. Velký počet zemí, jedná se tedy o standardní část peněz. Jen pro porovnání, v Litvě a Rumunsku to jsou méně než 3 % na hrubém národním produktu a naopak v Dánsku je to přes 8 %.

Problém (alespoň pro Unii) bude tedy jinde. Zřejmě v přístupu samotných vysokých škol k žákům. Necháme nyní na pokoji veškeré studentské stížnosti, že se s nimi zachází jako s věcmi ve velkém sítu. Dostat se na státní vysokou školu je u nás těžší, něž v některých jiných zemích. Pravidla jsou samozřejmě různá, škola od školy, ale základním primitivním dělením můžeme rozdělit státní vysoké školy na dva tábory: jedni naberou co možná nejvíce studentů (čímž mají také vyšší dotace, neboť ty se poskytují na žáka), ale také jich o to více během studia vyhodí. Druhý typ od začátku bere málo, takže je těžké se na školu dostat. O to pravděpodobnější však bývá, že student školu dokončí. Síto, jak se často mluvívá o principech pravidelného vyhazování lidí z vysokých škol, jsou u nás zřejmě na jiné úrovni, než ve státech, kde se (u mladších ročníků) účastní vysokoškolského vzdělávání na 50 % mladých lidí. Pro statistiky v Unii je tento stav vypovídající o nízké intelektuální struktuře zdejší populace. Otázka však stále nezaniká: Je lepší mít otitulovanou třetinu populace, ale vědět, že kvalita absolventů klesne, anebo mít méně hotových vysokoškoláků, ale s pocitem, že tito jsou dobře vzděláni?

Pro ty, kteří se na státní vysokou školu nedostanou, se novodobě otvírají i nové možnosti studia na škole soukromé. Zatímco například ve Spojených státech jsou některé soukromé vysoké školy brány jako velmi elitní instituce, kterým se ty státní nemohou vyrovnat, panuje u nás názor, že soukromou školou si prostě zaplatí titul každý hňup. Školné, které se ve většině případů pohybuje okolo 60 tisíc ročně (ale najdeme i školy dvojnásobného školného) také není pro každého. Osobně si ale myslím, že školné 50 000 ročně je již pro studenta, který se bude ochoten div ne upracovat a zahodit téměř všechen volný čas, únosné. Ano, je to hodně, ale existují i nápomocné studentské půjčky, které začnou lidé splácet až po dokončení studia. Jak je to s úrovní výuky? Také škola od školy. Některé soukromé školy si mohou dovolit zaplatit kvalitnější lektory. Soukromá škola také dává větší prostor individualitě každého žáka. Prostě proto, že si žák platí a tudíž, aby platil dál, se mu musí věnovat. Státní škola vám na druhou stranu ukáže, zdali na titul opravdu máte. Pokud ne, letíte. na soukromých školách se žáci vylučují jen málokdy. Lepší je nechat je opakovat. Škola má další peníze a žák se látku doučí. Zkrátka, každé má své pro i proti. Jisté však je, že na státní škole dá větší úsilí se udržet.

Variantou studia, která se u nás zatím neobjevila, je tak zvané neuniversitní vzdělání. V Anglii, Nizozemí, Norsku či Rusku ho má dokonce více lidí, než samotnou universitu. U nás je tomu přesně naopak. Děje se tomu hlavně díky zkostnatělosti školství, zejména vysokého. V Řecku je soukromá výuka na denním pořádku. U nás si to moc lidí představit neumí. Dle odborníků je tento stav zapříčiněn také neochotou (nebo neschopností) pustit do vzdělávacích systémů vysoce kvalifikované absolventy.

Jen čas teď může ukázat, zdali se vysoké školy podvolí diktátu Evropské unie a vyprodukují dvojnásobný počet ekonomů, právníků, lékařů i magistrů všelijakých věd, nebo zůstanou stát na místě s tvrzením, že méně je někdy více…

Zdroj obrázků: http://pohlednice.hanulka.cz/fotos/2102.jpg , www.integrace.cz