Mám vám, vážení čtenáři, prozradit, jak se rodí kniha? Těžko! A vůbec to není legrace, když vám řeknou, „tak, milý autore, a teď nám o tom svém slavném díle něco řekni! A ne aby ses styděl, koukej to pořádně vychválit, ať to chytne! Koneckonců bude to už druhé vydání, tak jsme přece na tebe nevsadili jen tak pronic zanic!“

Bohumil Hrabal kdysi napsal, že jde o to mít tolik drzosti a napsat první větu, pak už se to prý páře samo! Na tuhle chvíli, až se to začne ze mne párat, pořád ještě čekám, ale co není, může být. Nezapomenu, jak mě kdysi dávno jedno německé nakladatelství vypoklonkovalo slovy „Pište o zahrádkářích nebo třeba o papoušcích!“ Však já vám ještě ukážu, pomyslela jsem si, a krátce na to se moje humorná prvotina s vážným podtextem, „Deník Leošky K.“, stala bestsellerem. Dokonce je i po dvaceti letech asi pořád tak nějak „in“, jak se teď říká, protože v prosinci t.r. bude mít premiéru i na divadelních prknech. Nebudou to právě prkna, která znamenají svět, protože se dramatického zpracování ujalo poměrně nové a málo známé pražské Divadlo U Valšů v Praze 1 na rohu Betlemské ul. a ul. K. Světlé, ale přece jen, prkna jsou prkna!

Po období vážnějších prací, povídek a novel, jsem se vrátila ke tragikomedii. Groteskní nebo spíš tragikomické příběhy svérázné Vltavěnky se staly základem ke stejnojmennému románu. Už první vydání nasvědčovalo, že si „VLTAVĚNKA“ snadno získá srdce čtenářů, kniha se totiž objevila mezi nejprodávanějšími tituly a během prvních několika měsíců byla prakticky rozebraná. Nyní se - po pouhých dvou letech - ke svým čtenářům ve druhém, rozšířeném vydání vrací.

Na začátku vyprávění stálo jen pár pamětníků a lidí od Vltavy. Vystopovat Vltavěnky minulost z její chatky na Ždáni nazpět až po její dětství mi od začátku obětavě pomáhal znalec nad jiné povolaný, sportovec a dálkový plavec, kamarád Václav Židek. Každá fotografie, každá sebedrobnější vzpomínka byla důležitá, z původně fiktivního románu se pomalu stávala próza téměř realistická.

„VLTAVĚNKA, Příběh Krásné Heleny od Svatojánských proudů“, patří do oblasti memoárové literatury. Jedna část sleduje Vltavěnčino dětství v rodině účetního rady Fediova v Praze na Žižkově, je plná úsměvných příběhů autoritativního a zároveň hypochondrického otce-despoty a škudlila, který odstůně výdej každého šestáku. Současně zachycuje celou řadu zajímavostí Prahy 30.let, historii starých žižkovských domů a ulic, ve kterých všestranně nadaná, ale duševně poněkud nezralá Hela vyrůstala. Druhá časová rovina patří už cele Vltavěnce ze Ždáně. Pravé jméno se léty dávno vytratilo, zbyla jen povltavská otužilkyně a podivínka, téměř legendární „bába od Vltavy“.

Když jsem dopsala tento první díl, náhle jsem si uvědomila další souvislosti, třeba jak si jsou otcové a dcery často podobní, a to nezávisle na tom, že se narodili v jinou dobu a jiné generaci! Námět pro druhý díl Vltavěnky, Můj otec s velkým O, přišel z nejhlubšího nitra mojí osobnosti coby naléhavá nutnost jako něco, co se nedalo oslyšet. Nese podtitul Několik měsíců v životě autora a jeho hrdinů a jeho protagonisty jsou opět skutečné osoby, především autor a jeho otec, Hela neboli Vltavěnka a její otec Fediov.

Přísně vzato jde o román v románu, tedy velice oblíbený žánr, jehož čtenáři mají mimojiné možnost nahlédnout, jak a proč román vznikal a dovědět se něco o pochybnostech a otázkách autora, které jeho práci provázely. Že tyhle pochybnosti existovaly, to napovídá i skutečnost, že dřív, než jsem se rozhodla nabídnout práci nějakému nakladatelství, zaslala jsem ji do soutěže Nadace Františka Langera, kde „Můj Otec s velkým O“, (tehdy pod názvem Sedm dnů), obdržel cenu a doporučení k vydání. V lektorských posudcích byl vřele doporučen každému, kdo má rád dokumentární a memoárovou literaturu a zároveň se nechce ochudit o všechny atributy krásné prózy...
Nezbývá mi, než věřit, že čtenáři pochopí přímost a upřímnost mé výpovědi. Vedlo mě k ní přání podělit se o zážitky, které rozhodně nebyly jen lehké a veselé a předat své zkušenosti ze soužití s člověkem, který se octl na konci sil a na konci života, dál. Mám za to, že toto sdělení může být přínosem především v dnešní, ke stáří velice necitlivé a sobecké době. Víc než jindy mě zaměstnávala otázka, nakolik může autor působit na své čtenáře a nakolik je za svůj text, za svoje hrdiny a jejich činy odehrávající se na této rovině, vlastně odpovědný.
Miroslav Horníček řekl, že knihy jsou spodní vody, zušlechťují nás. Který autor by si nepřál patřit k těm spodním vodám! Přispět ke zkvalitnění našeho života i nás samých. „Vltavěnku“ jsem psala s obrovskou tvůrčí radostí a pevně věřím, že se tenhle pocit přenese i na čtenáře. Dovolte mi, vážení přátelé, abych Vás všechny co nejsrdečněji pozvala na autogramiádu a křest druhého vydání svojí nové „VLTAVĚNKY“, knížky mně osobně obzvlášť milé.

Blanka Kubešová představí druhé vydání svého nejúspěšnějšího románu VLTAVĚNKA

- I. Příběh Krásné Heleny od Svatojánských proudů - román
- II. Můj Otec s velkým O - studie k románu

v pátek 27. října 2006 v 17 hodin
v Paláci knih LUXOR, Václavské nám. 41, Praha 1


Dílo pokřtí akademický malíř Zdeněk Hajný
K poslechu zahraje a zazpívá Jana Vebrová
Ukázky z knihy přečtou Simona Stašová a Jan Kačer
Zvou vás: Blanka Kubešová, nakladatelství Eroika a Palác knihy LUXOR