Božena Kopičková pojala text jako obhajobu, objektivní zhodnocení života poslední Přemyslovny. V historických pracech zůstává Eliška Přemyslovna ve stínu svého energického, politickými kroky výraznějšího manžela Jana Lucemburského. Starší česká historiografie jí nebyla příliš nakloněna, za její přínos považovala zejména to, že se narodila v české královské rodině, v žilách jí kolovala přemyslovská krev, stala se nositelkou tradice a dala zemi legitimního krále (budoucího Karla IV.). Velkoryse však opomíjela její kroky donátorské, zakladatelské, stavební, ale i politické. Jako svébytná osoba, tedy žena, jí za zmínku moc nestála.

Eliška, dcera trochu labilního, ale velice schopného Václava II. po něm asi zdědila přecitlivělost, ale i vášnivou povahu, jen u ženy se tato konstelace spíše označuje za hysterii. K tomu ji ještě Bůh určil cestu neschůdnou, plnou nadějí i zklamání. V politickém manželství trpěla, dnes bychom ten stav zřejmě pojmenovali jako psychické týrání.

Autorka knihy čerpala hlavně ze Zbraslavské kroniky, na níž pracoval opat Petr Žitavský, královně Elišce velice nakloněný. Tento pramen bezesporu přispívá k rehabilitaci Elišky, k prokázání jejich politických snah a bohulibé činnosti. Už jenom to, že se o ní středověká kronika velice často zmiňuje, svědčí o její popularitě a významném postavení minimálně v době, kdy se Jan toulal po evropských bojištích.

Lidsky zajímavé a poutavé se jeví srovnání Elišky s její macechou a konkurentkou, Alžbětou Rejčkou. Nahlédnout do soukromí středověkých lidí není pro historika snadné, neustále si musí klást otázky, na něž odpovědi v pramenech zdaleka nenachází. I tak popsaná rivalita vycházející z i dnes pochopitelných pohnutek, je pro čtenáře poučná a možná překvapí.

Určitým záporem práce se stává vkládání triviálně známých citací, bylo by přínosnější v tomto směru využít víc odvahy. Zároveň opakování událostí, činů nebo stejného problému v různých kapitolách nepřispívá k přehlednosti a srozumitelnosti, čtenář se musí k textu vracet. Možná si autorka tímto postupem vypomáhala, aby překryla poměrně malé množství pramenných informací o konkrétní osobě.

Naopak velice pozitivně hodnotím snahu podívat se na středověkou panovnici i jako na dceru, matku a manželku pohledem nestranným, objevným, novým. Možná nestranným není to správné slovo, protože B. Kopičková prokázala, že královně velice fandí. Nepopírá však, že mnohdy její chování nemuselo okolí přijímat se sympatiemi. Kniha se stává přínosem pro čtenáře hlavně tím, že se autorka odklonila od popisu pouze politicko-válečného, ale snaží se na dějiny nahlížet komplexněji a nevylučuje z poznání i historické osobnosti dosud neprávem opomíjené, nikoli však nevýznamné.

Eliška Přemyslovna se narodila v roce 1292 rodičům Václavovi II. a Gutě. Ve čtyřech letech jí zemřela matka a po třech letech přichází do Prahy její budoucí macecha a rivalka, starší o pouhé čtyři roky. V roce 1303 se koná její svatba s Václavem. Ten však po dvou letech umírá, pak je zavražděn i Eliščin bratr, poslední přemyslovský král. V roce 1310 je Eliška vmanévrována do politického sňatku s mladičkým Janem Lucemburským. Manželství provází nesoulad, intriky i krize, vrcholící internací královny a odloučením od dětí. Na sklonku života se Eliška uchyluje do Božích rukou. Umírá opuštěná a vyčerpaná v třiceti osmi letech.

Knihu Boženy Kopičkové Eliška Přemyslovna vydává v edici Velké postavy českých dějin nakladatelství VYŠEHRAD.

^{Zdroj fotografie: www.ivysehrad.cz}