Třetí polovina
26.08.2003
Zdeněk Pilný
Próza
Ne, nejde o matematický nesmysl, je to zase jenom metafora, podobně jako byl předcházející příspěvek "Řeka".
TŘETÍ POLOVINA MOZKU
„Nesmysl“, řekne realista-matematik, který si dokáže spočítat i vlastní kariéru.
„Tomu nerozumím“, odváží se přiznat střední kádr-úředníček na ministerstvu, kterému stačí třeba i jen jedna polovina zmíněného orgánu.
„Co je to mozek“, zabručí človíček méně schopný, právě v těch závitech a vydá se raději s kamarády do hospůdky.
„K čemu je dobrá třetí polovina mozku?“ Tak se může zeptat inteligentní bytost bez ambicí, sebevědomí a bez cíle. Takovému člověku stačí ty klasické dvě poloviny.
„Když už třetí, tak kde je čtvrtá, aby to dávalo dva celky?“ Tak zauvažuje detailista, puntičkář a šťoural, který musí mít ve všem soulad a řád.
„Jasně, zase už někdo něco vymyslel a pěkně se napakoval.“ To je reakce závistivce, kterého ani nenapadne, že slyší o něčem co by mohlo být užitečné.
Odmítám zařadit se do kterékoliv ze skupinky uvedených charakteristik lidí a lidiček našeho světa, ale pokud se mě někdo zeptá: „Jak jsi na to přišel?“, rád mu odpovím.
Začalo to před nějakým časem, nevím snad příznak stáří, ale uvědomil jsem si, že moje chování je někdy jaksi nestandardní, což může být přičítáno stavu v pubertě nebo opilosti. Jenomže ve stavu pubertálním ani okolním se právě nenacházím a občasnou opilost si velice pečlivě kontroluji a nezaznamenal jsem v takovém stavu žádný z úletů, o kterých chci mluvit. Pokud jde o stáří, samozřejmě má na mne vliv, ale nic z toho co je typické pro dědečky a babičky se mi zatím nestalo. Nemluvě už o tom, že první příznak nestandardního chování jsem zaznamenal už v pětadvaceti letech. Vystupoval jsem tehdy z trolejbusu, dovnitř se hrnuli kluci, tak patnáct let a moje reakce byla: „Tak snad mě necháte vystoupit, ne?“ Nikdo si nedovede představit jak dlouho a jak moc jsem se za tu větičku styděl. Svedl jsem to tehdy právě na to, že asi začínám stárnout, ale tak to samozřejmě nebylo.
Pochopitelně takových drobných zaškobrtnutí bylo víc, ale nikdy už jsem se nesnažil to pochopit a vlastně mě ani nenapadlo o nějaké pochopení se snažit. Až poslední dobou mě takové nepochopitelné akce zaráží.
Další byla zcela nedávno, kdy jsem pronesl větičku patřící zase mezi ty netypické až zarážející. Celkem běžná záležitost, popíši ji heslovitě. Zaměstnání – společný zájezd do hospůdky – docela slušná zábava – (i když……) – plán zajít do hospůdky jiné – z mé strany nechuť k takové akci – pouť po nočních ulicích – a ta větička? „Tak můžeme jít ke mně.“ Nikdy by mě nic takového nenapadlo, nemít právě tu popisovanou třetí polovinu mozku, protože šlo o výrazně mladší kolegyni, které byla ta větička určena a i ve stavu mírné opilosti jsem dokázal zhodnotit situaci natolik střízlivě, že bych to nikdy neudělal. A pochopitelně takový návrh se dá zhodnotit jen jediným způsobem. Můžu klidně odpřísáhnout, že ten postranní úmysl tam nebyl, i když ta osůbka byla, vlastně stále je taková, že by klidně mohla vzbudit i ty nejpostrannější úmysly. Zapracovala však za mne právě ta třetí polovina. Dopadlo to výborně, jsem jen od té doby trochu v šoku. To slovíčko výborně si každý vyložte jak chcete, můžete přece taky používat svoji třetí polovinu, ne?
Ten zlomek s trojkou v čitateli a dvojkou ve jmenovateli způsobil i to, že jsem jako školák (ne v tom věku, je to míněno v přeneseném významu) projevil zájem o moji šéfovou, a to se přece nedělá! Ale jak už jsem naznačil vlastním té mozkové hmoty o trochu víc, je jen otázka jak ji rozumně využít. To se samozřejmě nedaří. Co s tím? Není asi dobře si takovou otázku položit, natož ji řešit. Takže to neřeším, pouze se snažím vylíčit svoje pocity.
Mohl bych naznačit více takových nezvládnutých situací, některé drobné, jiné s hlubším dopadem, ale raději bych se pokusil o tu jedinou, která také vycházela z té nadbytečné poloviny, ale měla úplně jiné pozadí, které jsem si do té doby snad ani nedokázal představit. Ale o tom až na další stránce…….
„Klidně mě třeba zabij nebo aspoň zašlápni!“ ‚Krásná‘ věta, což? Přemýšlel jsem při přestupování v metru o své genialitě, nevnímal ostatní spolucestující, kteří měli také nárok na trochu toho pohybu ve společných prostorách a tak jsem byl málem převálcován jakýmsi stvořeníčkem, které na tom bylo ve svém momentálně uzavřeném světě asi stejně jako já. Ale ONA se nedala. „Snad bys taky mohl dávat pozor kam šlapeš, ne?“ Jenomže nad mou hlavou se vznášela, jako balónek naplněný plynem, právě ta třetí polovina, právě v tu chvíli trochu opilá tou genialitou. A nad její krásnou a jak jsem později objevil, i chytrou hlavinkou se jako fata morgana vznášela přesně identická kopie. Nakonec jsme zjistili, že nepotřebujeme dvě třetí poloviny mozků a jednoduše jsme je spojili do jedné.
Teď vím bezpečně, že to spojení bylo jediné, bohužel krátké období, kdy jsme oba zažili jak se projevuje Pátý element. Kdo z vás neví co to je, podívejte se na stejnojmenný film. A pokud ani potom nepochopíte, zkuste použít svoji třetí polovinu mozku.
Máte ale vůbec nějakou……….?