Někteří proto prostě zůstanou doma a nesnaží se do něčeho nutit. Pustí si televizi, nebo se prostě uvelebí v křesle a čtou si. Jako např. naše redaktorka Radka Zadinová, která už několik let Silvestra neslaví, protože „jsou si vlastně všechny dost nudně podobné, až na pár světlejších výjimek,“ ovšem ne že by proto Radka vzpomínala na nějaký silvestrovský večer s přílišnou vroucností. Nač se opíjet právě na Silvestra? Opít se přeci můžeme každý den v roce. A když se mi nechce veselit, tak se veselit nemusím. Schovám si to na dny, kdy mi to půjde od srdce.
Můj zvláštním způsobem nejzajímavější i nejnudnější Silvestr se kontrastně odehrál v jednu noc. Zatímco ostatní silvestrovské noci mi splývají, tuto si pamatuji velmi dobře. Bylo mi nějakých šestnáct let a měla jsem zakázáno „slavit“ jinde než u rodinného krbu. Nejednalo se o žádnou oslavu, ale spíš o posezení u televizní obrazovky, přičemž rodiče se odporoučeli do postele ještě před půlnocí. Teskně jsem sama sledovala ohňostroj a záviděla všem těm rozjařeným lidičkám na ulici, že oni se na rozdíl ode mne baví. Najednou někdo zvoní u dveří. Jdu se podívat – a tam moje kamarádka. „Pojď ven, půjdeme na mejdan,“ láká mě. „Já nesmím,“ oponuju. A kamarádka prosí: „Tak když nechceš jít se mnou, pojď alespoň přemluvit mámu, aby mě ještě pustila. S tebou mě pustí určitě.“ No dobře. A tak zatímco mí rodiče spí, vydávám se s kamarádkou k ní domů. Přemluvíme její maminku na prodloužení vycházek do tří rána, načež kamarádka razí na mejdan a já šupajdy zpátky domů. Zdá se, že mi to všechno vyjde, z domova jsem se vzdálila jen na pár minut, rodiče v limbu, jenomže vloudila se jedna malá chybička – nechala jsem klíče od bytu doma. A tak mi nezbylo nic jiného než trpělivě zvonit a zvonit, dokud rodiče nevylezli z postele – dávno po třetí hodině ranní. Svůj Silvestr jsem si zkrátka užila na schodech, ve strachu z následků, v náhlé nechuti využít situace, protože mi to za to nestojí.
Velmi žhavě zavzpomínala na své Silvestry také Martina Bittnerová. Její nejzajímavější i nejnudnější Silvestr zase spojuje váznoucí doprava, díky níž to pokaždé dopadlo jinak než podle plánu. Poprvé nedorazil na domluvenou akci Martinin přítel, který podcenil silvestrovský provoz, a tak Martina slavila Silvestra náhradním způsobem, a to na koleji se třemi Malgaši z Madagaskaru. „Udělali výborné masové taštičky, protože Malgaši se drží hesla, že když se pije, tak se musí hodně jíst maso. Vyprávěli historky z domova a chovali se nesmírně mile a pozorně,“ líčí Martina. Přestože se na této oslavě nikdo neopil, považuje Martina tento Silvestr za jeden z nejzajímavějších. „Programové opíjení se na konci roku nemám ráda,“ tvrdí Martina, další odpůrce plánovaných akcí. Není divu. Když člověk něco očekává, nabízí se zároveň možnost zklamání - očekávání nebude naplněno. Jako v druhém Martinině Silvestru, kdy zklamala doprava a odpolední silvestrovský autobus, se kterým měla odjet z Jeseníku do Prahy, nevyjel. Takže se musela složitě pěšky a stopem vrátit na chalupu známých, kde se všichni podělili o jednu láhev vína a šli spát. I na tomto nevyvedeném Silvestru našla Martina pozitivum: „Ten pochod zasněženým Jesenickem měl něco do sebe, všude se rozprostíral takový zvláštní klid.“ Toto nalezení „hezkého“ v situaci naplněné zklamáním jistě charakterizuje tu správnou rovnováhu. Ano, bavme se, nenuceně a přirozeně. A pokud nám to nejde? Potom stále ještě máme dvě možnosti, buď se budeme litovat, nebo si najdeme kousek té své radosti, třeba nesouvisející s poslední nocí roku.

Zdroj fotografie: vlastní