Když se na druhé straně Atlantiku 24. října 1929 otřásla newyorská burza v základech, v ten samý den se v podhůří Staré planiny narodil nejosobitější bulharský prozaik a dramatik Jordan Radičkov. Jeho úspěšná životní pouť se uzavřela právě před třemi lety, 21. ledna 2004.
Může se to zdát nadnesené, ale Radičkova skonu upřímně litoval celý bulharský národ. Noviny zvěstovaly smutnou zprávu: „ Odešel ten nejlepší… literární patriarcha…osiřela nejen kultura, ale celá země…“

Radičkov- lidový prozaik
Radičkov se narodil v podhůří Staré planiny ve vesnici Kalimanica. Sám říkal, že rodná víska pro něho mnoho znamenala, byla tím nejzajímavějším, co v životě poznal. Inspiraci zapisovat myšlenky a příběhy našel u bulharských klasiků, ale záhy se vydal vlastní cestou. Nestal se pouhým regionálním vypravěčem, ale bytostně zůstal Bulharem, tím vesničanem z Kalimanice. Ve své tvorbě se vrhal přímo k podstatě - uchopil to prapůvodní, syrové, specificky národní a ukázal v celé kráse. Své krajany tím hluboce oslovil, v cizině svou svérázností přitahoval a zaujal. Těžiště jeho prozaické tvorby spočívá v drobných povídkách a novelách s rysy anekdoty, alegorie i satiry, tvořivě navazoval na fabulační prvky lidového vyprávění. Nově vymyslel a ukotvil v literatuře postavu svérázného bulharského venkovana, v níž se lidé dobře poznávali. Zajímal se i o rozdíly mezi venkovem a městem. Své postřehy publikoval v knihách např. Střelený slabikář, Cirkulárka nebo Všichni a nikdo. Radičkovovo dílo bylo přeloženo do šestadvaceti jazyků, ty české představují dílo jeho dvorní překladatelky Hany Reinerové

Originální poetika na jevišti
Nejznámější bulharský spisovatel a dramatik dvacátého století není českému publiku úplně neznámý. Jeho neopakovatelné originální hry Lazařina, Sníh se smál, až padal – v originále Leden ( uvedlo v roce 1975 ve skvělém obsazení L. Peška, F. Filipovského, B. Záhorského a J. Sováka Národní divadlo) nebo Mela a Košíky se hrály v sedmdesátých letech v Brně, Praze a Liberci. Rozbíjí stavbu tradičního dramatu – neklasicky  pojímá místo, prostor a čas, nerozlišuje hlavní a vedlejší postavy, nepřikládá význam posloupnosti dialogů. Chybí tradiční vývoj děje, dominuje neočekávané spojení tragiky s komičnem, často využívá princip opakování.
Přesto již mnoho let dramaturgové českých divadel inspiraci na východě ( s výjimkou ruské klasiky) nehledají. Fantazijní a svobodomyslný Pokus o létání vznikl roku 1979. Tehdy samozřejmě metafora o létání měla i přímý politický podtext o nesvobodě. Hru svérázným, imaginativním způsobem, jenž jí velice sluší, uchopil režisér Jan Borna a v současné době ji uvádí Divadlo v Dlouhé ( premiéra 13. ledna 2007).


Zdroj fotografie J.Radičkova: www.literatura.cz