Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Tiráž ...  Dnes je  čtvrtek 18.4.2024, svátek má Valérie 

Hledej

Sociální sítě



Webmagazín na Instagramu
Webmagazín na X Twitteru

Spolupracujeme

www.bioscop.cz

www.bontonfilm.cz

www.botanicka.cz

www.divadlodisk.cz

www.divadlonavinohradech.com

www.divadloviola.cz

www.dokoran.cz

www.hostbrno.cz

www.jota.cz

www.knihykazda.cz

www.literarnistrom.cz

www.mestskadivadlaprazska.cz

www.ngprague.cz

www.supraphononline.cz

www.svandovodivadlo.cz


Děs školních jídelen I.

23.01.2007   Martina Bittnerová   Společnost   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Děs školních jídelen I.Málokdo si uvědomuje, jak důležité jsou jídelny pro život českého člověka. Vždyť nás provázejí od nejútlejšího dětství a obvykle opouští až odchodem do penze. Strávíme v nich za ta léta tisíce hodin a necháme svůj žaludek kazit stovkami rozličných pokrmů, které se v mnoha případech liší jen názvem. Naštěstí i v oblasti stravování se mnohé změnilo k lepšímu a tak dnešní mládež asi těžko pochopí, že ještě relativně nedávno jsme si trhali miniaturní papírové stravenky a za ně si mohli vybírat maximálně ze dvou pokrmů

Současnost si už může každý vyzkoušet v praxi sám a proto bych se tímto svým seriálem ráda ohlédla za minulostí českých jídelen. Moje exkurze povede do sedmdesátých a osmdesátých let a nebude v ní chybět ani žebříček dvaceti nejodpornějších bestsellerů umakartových táců.  

Předškolní zařízení
 


První kontakt jedince s jinou potravou než od maminky či babičky obvykle proběhl již v útlém věku, a to v jeslích. Bohužel na toto údobí si málokdo z nás vzpomene a tak drastické zážitky se nám zakotvily v paměti většinou až z mateřské školy. Troufám si tvrdit, že v mnoha případech vyústily až v doživotní traumata. Ráda bych se proto podělila o jeden  z mých nejranějších zážitků.


Poslední okurkový salát  


Jelikož jsem se nenarodila jako hlodavec, celkem přirozeně snad odjakživa odmítám jíst syrovou zeleninu. Zatímco moji příbuzní se to naučili respektovat, již v mé první mateřské školce (chodila jsem do dvou) jsem poněkud narazila. Soudružka učitelka se tehdy (v roce 1978) totiž rozhodla mě zásadně převychovat. A proto když jsme v poledne dostali i okurkový salát, jenž bych přirozeně vůbec nepozřela, násilím ho nasoukala do mých útrob, přestože jsem ji upozorňovala, že můj žaludek na nápor zelených nudliček v marinádě prudce zareaguje. Ačkoliv jsem ten den šla domů hned po obědě, měl mě vyzvednout babiččin přítel Bohoušek, a já se na něj opravdu těšila, okurky mě tížily jak kámen.  A postupovaly do mého hrdla natolik razantně, že za chvíli už jsem se s nimi podělila i s ostatními. Narychlo povolaná uklízečka nadávala učitelce a učitelka mně. Navíc se jala po příchodu mého osvoboditele vyčinit i jemu. Ovšem Bohoušek proud jejich litanií ostře přerušil slovy: „A říkala vám, že to nejí? Říkala, tak si nestěžujte“. Načež pokrčil rameny a odvlekl mě pryč. Myslím, že tam soudružka konsternovaně stála ještě dva dny, neboť to si dovolil opravdu hodně!

  

Lékařské potvrzení na polévku


V druhé školce se bohužel učitelky nechovaly o nic lépe, ba ještě hůř. Jednoho chlapce, který odmítal špenát, nechaly nad studeným talířem usnout, a vyváděly jiné podobné kousky. I při hodnocení s odstupem času mohu konstatovat, že mi připadaly spíše jako bachařky než jako vlídné vychovatelky malých dětí. Tím ale donutily nás – své svěřence vymýšlet naprosto neuvěřitelné kličky. Moje maminka se velmi divila, proč chci nosit jen červenou zástěrku s velkými kapsičkami, a když z nich pravidelně vyklepávala mrkev a petržel, dosti rychle jí došlo, že si tyto dobroty neuschovávám s láskou na později, nýbrž se jich tímto způsobem zbavuji, abych je nemusela polykat. Z polévky jsem skutečně jedla pouze čistý vývar. Ale na svého spolužáka Beránka jsem v tomto směru opravdu neměla. Neboť ten polévky odmítal konzumovat a učitelky ho s nimi neskutečně trápily, a proto jeho zoufalá matka nakonec musela přinést potvrzení od lékaře, že její syn polévky nejí. K dalším mým vychytávkám se řadil handl s kamarádkou Petrou, která za mě do sebe nasoukala tajně syrovou mrkev a já za ní výměnou vždy vypila teplé mléko se škraloupem.

Možná vás napadne, proč jsme jednoduše učitelkám nesdělili, že některé věci jíst nechceme, či některé nápoje pít nebudeme. No upřímně, my jsme říkali a často, ale je to vůbec nezajímalo. Spíše to v nich burcovalo ještě větší agresivitu.


V příštím dílu (vyjde ve středu 24. 1. 2007) opustím konkrétní zážitky a budu se věnovat obecně stravě v mateřské škole a způsobu stravování. 




Fotografie v úvodníku: zástěrka na fotografii byla pro uschovávání zeleniny naprosto nevhodná, neboť měla velmi malé kapsy!

Na obou krajích fotografie jsou dvě z našich trýznitelek.



Zdroj fotografií: archiv autorky


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Michaela Wilhelmová - 23.1.2007 - 12:19

Kdyz se mi po obede v materince z kapsicek zasterky vysypala zelenina a zbytky masa, byla to ostuda jak hrom. Kdo to kdy videl... Tak mam ted po letech uprimnou radost, ze jsem nebyla takovy exot :-)


Od: Martina Bittnerová - 23.1.2007 - 12:28

Míšo - také jsem ráda, že jsem v tom nebyla sama.-)


ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0276 s