Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 22.9.2020, svátek má Darina 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 503
Registrovaní čtenáři: 510
Publikovaných článků: 12948
Komentářů: 11150


Měření



Motorka

21.10.2003   Milan Ciler   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Pamatuji se, že byl v jednom a tomtéž dni schopen ubít násadou od lopaty nádhernou pětiletou fenu, aby krátce na to vešel do zahrady a pod rozložitým ořešákem natrhal velkou kytici žlutých narcisů, které daroval mé mladší sestřenici Mirce. Ještě teď vidím, jak byla překvapená a smála se štěstím z té nečekané galantnosti, dokud se neocitla před starou práchnivějící psí boudou, kde sebou v prachu a úlomcích cihel zmítalo v jakési smrtelné křeči nebohé psí tělo.

Z pootevřené tlamy visel promodralý jazyk a zem okolo byla poseta kapičkami krve, které vypadaly, jakoby tu kdosi neznámý rozhodil hrst rubínů. Oči zvířete už byly zastřené milosrdnou mrákotou a jejich bělmo se slabě chvělo. Mirčiny dětské oči se náhle zalily slzami a z rukou jí vypadl ten nanicovatě protivný pugét. Část květin spadla do prachu země, ale některé uvízly v černých pramíncích srsti, kde se jejich ostrá žluť rozsvítila jako kočičí oči ve tmě. Bylo to tak absurdní a smutné. „Proč jsi to udělal,…..proč,…..proboha proč,“vzlykal jsem i já při pohledu na tu pokleslou pohřební hostinu, kde jedinou hudbou byl neodbytný a do uší se zarývající bzukot masařek, protože vůně psí krve už tajemně vzlínala do okolí a přitahovala jich celá hejna.
„Zadávila už tři slepice, “brouknul na půl úst a v tom nenadálém neštěstí, které svým činem způsobil, rychle sáhnul do kapsy svých na několika místech záplatovaných montérek, odkud vylovil pomačkanou krabičku cigaret, z níž jednu hbitě vyndal a zapálil si. Vždycky, když byl nervózní, mlčel nebo kouřil nebo se choval sprostě. Snažil se tak potlačit vlastní pohnutí, pohřbít cit, který chápal jako slabost, aniž by si dokázal skutečně uvědomit, že my všichni jsme křehcí. Naše duše jsou ze skla a někdy stačí tak málo, aby praskly a roztříštily se na tisíc kousků. I ten největší lamželezo může ztratit naději a vzdát svůj život, prožije – li zradu. Každý, kdo miloval a byl opuštěn, musí chápat, o čem tu mluvím. Mirka stále brečela a marně se snažila svojí dětskou rukou utřít slzy. Spíše se jí dařilo rozmazat po obličeji špínu a prach. Ano, láska je špinavá a zoufalství směšné, pokud ho čirou náhodou neprožíváme my sami.

Ze dveří obložených smrkovými palubkami se vynořila drobná postava venkovsky oblečené ženy. Na hlavě měla šátek a okolo boků obtočenou starou zástěru s vybledlými kytičkovými vzory.
Stačil jí jediný pohled, aby si uvědomila, co se stalo. Nenadálé ticho přerušované pouze šustěním drobných švestkových lístků, rozetnul její hrubý hlas: „To´s ji musel zabít před dětmi? Podívej, jak brečí! Blázne, bláznivá!! Běž a vykopej pro ni hrob,“ poručila mému otci. Pak se otočila a pomalými kroky se vracela po kamenných dlaždicích směrem k vesnickému stavení vroubenému malou zahrádkou.
„Co tu ještě chcete! Zmizte!“obořil se na nás a my v nenadálém úžasu ze změny jeho chování rázem pochopili, že bychom měli co nejrychleji odejít. Jenže smrt je dokonalý malíř a její obrazy jsou někdy morbidně krásné. Snad proto jsme beze slova i nadále zůstávali před tím výjevem zkázy, dokud se on nepohnul směrem ke staré stodole, odkud vyjel s malým rozvrzaným kolečkem, na něž opatrně – dalo by říci, s posvátnou něhou – položil chladnoucí tělo fenky. Přes ně dal rýč a kožené rukavice. Báli jsme se zeptat, kde bude místo posledního odpočinutí věrné Rity, a tak jsme oba raději zůstali na místě, kde se v prachu leskla ocel jednoho z článků řetězu.
Muselo uplynout ještě pár dalších let, abych pochopil, že se v jeho povaze vzácně a naprosto nepochopitelně snoubí krutost s hlubokou něhou. Dokázal se dojmout prostým příběhem trpícího člověka, který mu někdo vyprávěl, aby vzápětí poté výsměšně zostudil svého stárnoucího otce. Jejich hádky, kdy jeden druhého zasypával výčitkami a urážkami, jakmile došly rozumové argumenty, vypadaly směšně. Šlo skutečně o hlouposti týkající se například listonoše, o jehož křestní jméno se ti dva dokázali svéhlavě přít, dokud nevyšlehl plamen vzteku. Táta dědu měl rád, ale zároveň jím ve skrytu duše pohrdal. Zní to jako zdánlivý rozpor, ale je to jediná skutečná pravda o životě těch dvou, kteří se vzájemně nikdy nedokázali smířit, ač je o to babička mnohokrát prosila, stejně jako doufala v pomoc svaté Panny, k níž za šeřících se nocí obracela v tiché modlitbě svoje uzoufané srdce. Nikdy jsem je neviděl obejmout se a políbit. Nikdy jsem je nespatřil mluvit ve vzájemné družnosti o věcech, o nichž přísluší mluvit pouze mužům. Ti dva vedle sebe žili a trpěli jakousi nemocí neodpuštění. A vždy, když se dva muži přou, nejvíc tím strádá žena.
Pamatuji se, jak babička v přítmí kamenného chléva, vystavěného z pískovce vytěženého v nedalekém lomu odříkávala jakousi osobní litanii k andělům, v něž věřila. Prosila o pokoj pro celou rodinu a zvlášť pro svého mladšího syna, mého tátu, který už v té době začínal hodně pít. Snažil se tím pravděpodobně zaplašit bolest a tíhu života, která někdy může být nad síly jednoho člověka. I proto jsou na světě další lidé, abychom si vzájemně pomáhali nést svá břemena, ale také abychom dokázali sdílet jeden s druhým i radost a štěstí, jichž někdy bývá tak zoufale málo. Jenomže je zapotřebí dokázat otevřít svoje srdce druhým, dát jim důvěru a nestydět se požádat o pomoc. Není lehké umět si ty správné lidi vybrat, protože velmi záleží na tom, koho si pustíme do svého soukromí.

Vždycky jsem se bál té podivné stařeny. V otrhaném, slunečním světlem vyšisovaném šátku, obcházela rozlehlý dvůr protější usedlosti, kde žila společně se svým poloslepým a ji značně převyšujícím synem Oldřichem. Snažila se vytvořit iluzi jakéhosi domova i pro svoji rachitickou a mentálně zaostalou dceru Helenu ,která v necelých třech letech onemocněla tehdy ještě nevyléčitelnou dětskou obrnou a navždy zůstala upoutaná na lůžko, které bývalo umístěno v přítmí malé světnice, kam přes den zašpiněným oknem dopadalo jen slabé světlo. Když jsem tam několikrát musel zajít na návštěvu,spatřil jsem, jak se dospělá žena s rozumem dítěte snaží vztyčit na svých polovykloubených rukou. Její kůže měla světle pergamenovou barvu a mimoděk vzbuzovala chuť vzít si násadku s perem a celou ji od hlavy až po paty popsat hieroglyfy.
„Mámá, čooookchooooo,“ volávala vysokým altem do tmy staré kuchyně, jíž v rohu vévodila kachlová kamna. Stará se většinou ihned na to zvedla a začala to podivné stvoření krmit. Mluvila k němu láskyplnými slovy a hladila je po dlouhých umaštěných vlasech říkajíc:
„Moje malá, maličká. Co tě vzbudilo, srdce moje? Zdál se ti zlej sen?“ Civěl jsem na ně. Omámen pohledem na dvě těla propletená v těsném objetí jako užovky. Když se její „dítě“ konečně uklidnilo, obrátila se stará žena mým směrem a poručila mi :
„Posaď se a vezmi si jablko.“
Poslušně jsem natáhl dlaň do slaměné ošatky pro zlatou renetu a hned se do ní zakousl. Byla dobrá, šťavnatá. Sladká chuť se mi rozlila jako rozvodněná řeka do celého těla. Nechala mne chvíli žvýkat a po krátké odmlce se zeptala, co jí babička vzkazuje? Když jsem vyřídil, že sadba brambor, o kterou žádala, je připravená, pouze netečně pokývala hlavou a odpověděla, že si ji hned na druhý den odveze. Vzduch v místnosti, kde se už zase ozývalo pouze pravidelné oddechování tvora ležícího na starém kanapi, byl silně prosycený pachem rozkládající se moči. Vídal jsem, že stařena často věšívala vyprané bílé pleny na prádelní šňůry natažené na mezi větvemi lípy a staré hrušně. Vlály tam jako bílé vojenské prapory. Pod nimi se pyšně procházely slepice rozhrabávající písčitou zem okolo kořenů obou stromů. Na pořádek si příliš nepotrpěla. Mnohem větší význam přikládala práci na poli, kde jsem ji často zahlédl s motykou, jak drtí ztvrdlé hliněné hroudy, což dělala s takovou vervou, jakoby chtěla najít ztracený poklad. Nebo když spílala a bukovou holí hrozila hejnům vrabců, kteří se snášeli na dozrávající makovice.
Dlouho jsem si myslel, že je čarodějnice. Její dolní odulý pysk zdobila modrá skvrna, která se mi zdála ohavná. Děsily mně její zažloutlé a vykotlané zuby i několik černých chlupů vyrůstajících z kožovitého podbradku. Pocházela z Mukačeva, tehdy ještě československého. A jako stovky dalších Rusínů šla směrem na západ v naději, že najde práci a smysl života. Vítr osudu ji zavál do malé vsi Ktová, ležící na úpatí čedičového masivu, na jehož vrcholu se tyčí zřícenina hradu Trosky. Stala se ve svých čtrnácti letech prostou děvečkou na statku, kde musela pomáhat se vším, co bylo zapotřebí. Kydat hnůj, chystat svačinu pro žence jdoucí na pole kosit dozrávající pšenici. Dělat povřísla, mýt podlahy, krmit a dojit dobytek. Život se s ní nemazlil, dokud se nestala manželkou o pár let staršího muže. Žít spolu začali v malé dřevěnici, které na počátku století vyhořela došková střecha. Plameny hladově olízly i stropní trámy, takže se podle zuhelnatělého dřeva dalo poznat, že požár se podařilo zastavit právě včas.

Její starší syn Oldřich postupně ztrácel zrak až zůstal téměř nevidomý. „Jeho slepota je trest boží!“ říkávala mi se smrtelně vážnou tváří babička.
„Ano, ano,..boží mlýny melou pomalu, ale jistě,“ dodávala sebejistě a mně vždycky naskakovala husí kůže.
„Prosím tě, babi, přestaň. Zdá se mi, že trochu přeháníš. Jakoby nestačilo, že musí žít svůj život v bílé tmě! Jak si, probůh, člověk může zasloužit nějaký trest?“
„Máš pravdu, hochu, ale neznáš to, co vím já.“
Visel jsem jí na rtech a očekával nějaké vysvětlení, ale většinou nad mými otázkami mávla rukou. Pouze jednou přiznala, že celé tajemství souvisí s přiznáním učiněným Oldřichovým otcem na smrtelné posteli.
Trochu mne to polekalo! Nejsem pověrčivý, ale zároveň nějak vnitřně cítím, že lidé, kteří touží po vyznání vin a smíření, nelžou.


Ten večer se pravděpodobně stalo něco velmi zlého, co zanechalo nesmazatelnou stopu ve svědomí tohoto muže.

Když večerní program kina skončil, nasedli dva pivem rozjaření mladíci na motorku. Byla to téměř nová čézeta. Jiří, mladší z obou přátel, byl na ni po právu pyšný. Stálo ho mnoho úsilí, než na ni ušetřil. Kolik hodin musel strávit po fuškách, aby si mohl splnit svůj sen. Ale dočkal se. Přálo mu i roční období, protože léto bylo právě v plném proudu. Dalo se s ní podnikat tolik úžasných věcí. Vyjet si k nočnímu rybníku a koupat se docela nahý nebo jen tak bez cíle projíždět krajem s větrem pocuchanými vlasy. Jezdit na motocyklu je životní styl. Někdo může namítnout, že je to málo pohodlné. Při nepřízni počasí vzniká spousta problémů. Samozřejmě, může se stát cokoliv. Znenadání vám naprší do bot nebo dostanete smyk na olejové skvrně vyteklé na povrch vozovky. Ale přes všechna zdánlivá rizika je v tom zároveň ukryt obrovský kus svobody a taky plnost bezprostředního kontaktu se stromy, keři a řekami, které lemují hranice silnic vinoucích se po horách i údolíčky, ale i sladké opojení rychlostí dané vzájemnou mystickou láskou jezdce a jeho stroje.

Byla už noc. Země byla prohřátá od slunečních paprsků, které se do jejího povrchu celý den opíraly.Teplo, které se tímto způsobem naakumulovalo do ztvrdlé hlíny, pozvolna vzlínalo zpátky do prostoru. Na nebi se občas mihl netopýr. Okolo světel pouličních lamp se rojily houfy nočních motýlů, kteří v jakémsi deliriu ztěžka naráželi do rozehřátého skla výbojek. Dva přátelé se vraceli od Kamence směrem na Jičín. Silnice v těchto místech mírně zahýbá a vytváří nepřehledný zákrut. Byli veselí a smáli se. Bezstarostnost mládí jim nasazovala křídla. Jeli však asi příliš rychle nebo byli málo pozorní. To už se nikdo nedozví. Pravdou zůstává, že dívka, kráčející v blízkosti pravé krajnice, jim náhle překřížila cestu. Vzájemnému střetnutí se nedalo zabránit. Mladší Jirka náhle ucítil tvrdou ránu, jak se přední ocelová vidlice ztuha opřela o lidské tělo. Ozval se výkřik a zaúpění. Po nárazu následoval pád. Starší Oldřich se svalil do příkopu, kde se zle poškrábal o drobné, dešťovou vodou naplavené kamínky. Přední kolo motocyklu setrvačností stále rotovalo kolem své osy, zatímco světlo samovolně zhaslo. Jirka rychle vytáhl klíček ze zapalování a posunul se do suché trávy na příkopové mezi.
„Co se stalo?“zeptal se zjevně otřesený Oldřich a držel se levou rukou za hlavu, která mu slabě krvácela.
„Můžeš chodit?“zaslechl Jirkův hlas.
„Jo, ale bolí mně noha. Mám asi naraženou kost.“
„To bude dobrý.“
„Taky doufám.“
„Proboha, co to bylo?“
„Nějaká holka nám vběhla do cesty.“
„Kráva pitomá! Prokristapána mně teče krev z nosu.Všechno mám špinavý. Ksakru, nemáš po ruce šnuptychl?“
„Jo!“
„Můžeš mi ho prosím tě podat?“
„Chce se mi zvracet.“
„ Mně je taky šoufl!“
„A co motorka?“
„Leží vedle mě. Vypadá to, že je trochu poškrábaná nádrž a ohnutej pedál. Uvolnilo se sedlo a možná je pochroumaná i přední vidlice. To uvidím až zejtra. Já bych ji přetrhnul.
A kde vůbec je? Halóó, slečnoóó, slyšíte nás?“zakřičel Jirka do tmy, ale neozvala se žádná odpověď.
„Člověče, musíme ji najít. Nemůže bejt daleko. Co když se jí stalo něco vážnýho?“
„Tak dělej, vstávej! Ty půjdeš napravo a já se podívám směrem dolů. Kdyby aspoň nebyla taková tma…………….Tak co máš něco?“
„Zatím ne,“odpověděl Olda.
„Auvajs, hrome tady někdo leží. Pojď sem, ale rychle,“zavolal znenadání Jirka.
„Hned jsem u tebe.“
„Tak co? Hele, ona se nehejbá. Musíme zjistit, jestli dejchá? Slečno, prosím vás, slyšíte .Řekněte něco. Prrrooosiiim vááás,“zaskřehotal rozrušeně Jirka.
„Je v bezvědomí. To nemá cenu. Nech toho,“ poznamenal suše Olda.
„Poslechni si, jestli jí tluče srdce.“
„Ale to mi ji musíš pomoci otočit.“ Bezvládné ženské tělo totiž leželo na břiše.
„Podívej se, ona krvácí tady na spánku,“ukazoval Olda jemný proužek zasychající krve.
„Umíš změřit puls?“
„Snad ano. Pomoz mi vysoukat rukáv.“
Po krátké odmlce, během níž se starší Oldřich snažil nahmatat tep, bylo slyšet jen Jirkovo zmatené oddechování a praskání kovu v nedaleko pohozené motorce.
„Tak co, cítíš něco?“ vyptával se ustrašeně Jirka.
Oldřich zavrtěl hlavou.“ A co srdce? Bije?“Oldřich znovu bez hlesu nesouhlasně pokýval hlavou.
„Chceš říct, že je …?
„Že je mrtvá?“ zděsil se mladší Jirka.
Oba cítili, že veškeré dřívější veselí je pryč. Dech smrti vál kolem nich a oni si náhle uvědomili, že nesou na svých bedrech vinu. Nesmazatelný hřích zabití,j ehož trapným a nehezkým důkazem bylo pomalu vychládající tělo dívky.
„Má u sebe nějaké doklady?“ vzpamatoval se najednou z roztržitého mlčení starší Oldřich.
„Zkus ji prohledat kapsy. Dělej.“
„Nemůžu nic najít,“ poplašeně odpovídal Jirka.
„Absolutně nic! Žádnej blbej dokument . To.. to.. to je hrozný. Co jsme to provedli? Kriste pane, já mám děsnej strach. Co budeme dělat. Vždyť za tohle můžeme jít oba do kriminálu. To je, Oldo, zabití,“jektal strachy Jirka a třásl se po celém těle.
„Myslím, že je mrtvá, ale my za to nemůžeme. Sama nám vběhla do cesty. Třeba byla opilá,“ snažil se zmenšit tíhu odpovědnosti starší Olda.
„Ale my jsme taky pili,“ pobrekával Jiří.
„Tohle není sranda. Její smrt nám nikdo neodpáře.“.
„Možná, že není docela bez šance. Možná, kdybychom ji převezli do nemocnice, tak by se dalo ještě něco dělat,“ namítnul znovu Jirka v touze dodat oběma iluzi naděje na záchranu lidského života.
„Zbláznil ses. Je tuhá. A za chvíli bude i studená. Chceš si přidělávat ještě víc problémů? Nestačí ti,co se stalo,“ okřiknul ho Olda.
„Chtěl jsem jenom…,abychom nic neopominuli,“snažil se obhájit svoje slova mladší z obou přátel.
„Tady se už nedá nic a nikdo zachránit. Přemejšlej spíš, co s ní provedeme!“
„My s ní jako budeme něco dělat,“ vyděsil se Jirka.
„Nemůžeme ji tady přece jen tak nechat ležet, blázne!“
„Nepotrvá dlouho a někdo ji tu objeví i s úlomky laku z tvé motorky a to by v tom byl čert, aby tě policajti nevypátrali. Musíme přijít na něco, co nám pomůže vybřednout z téhle šlamastyky,“ křiknul podrážděně Olda.
„A máš nějaký nápad?“ povzdechl rezignovaně Jiří.
„Ano.“
„Nedaleko odtud vede železniční trať.“
„To je pravda, ale jak to s tím souvisí?“
„Položíme její tělo na koleje a jakmile pojede první vlak, tak je všechno vyřešený.“
„Vyřešený?“ opakoval vyděšeně Jirka.
„No, jistě!“
„Nikdo nepozná, že byla mrtvá už dřív. Každej si bude myslet, že se vracela potmě domů po kolejích a srazil ji vlak .To už se stalo mnohokrát. Nikdo nebude pátrat po skutečné příčině její smrti. Lidi si budou myslet, že to byla nešťastná náhoda.“
„Ale, kdyby – nedejbože – byla jen v bezvědomí, tak je to ….v r a ž d a!“
„Nesejčkuj a pomoz mi ji zvednout. Hrome, ta je ale těžká. Podívej se, jestli tu okolo nic neleží. Nerad bych tu zapomněl důkaz,“ připomněl Oldřich.
„Tak mi trochu posviť. Máš přece sirky,“ reagoval podrážděně Jirka.
V mihotavém plamínku zápalky se snažili prohledávat bezprostřední okolí, ale nenašli nic.
„Asi se opravdu vracela jen domů. Pravděpodobně to neměla daleko, a tak si nebrala ani peníze, ani doklady.“
Po chvíli se začalo ozývat slabé hekání a drobné šustění trávy dotírající svou výškou až k lýtkům obou mužů. Snažili se mít co nejrychleji ten děsivý čin z krku. S krátkými přestávkami ji poponášeli směrem, kde tušili ocelové koleje. Co chvíli se ohlíželi do tmy, zda nezaslechnou nějaký hlas. Měli obavu z nečekaného svědka.
Zhruba po čtvrt hodině narazili na trať.
„Tak vidíš, že jsem se nemýlil,“ řekl vzrušeně Oldřich.
„Mám toho právě akorát!“
„I mně se podlamujou kolena.“
„Je chladno. Jeden by nevěřil, že máme půlku července. Slyšíš…?“
„A co ?“
„Ticho.“
„Už jsem ti jednou říkal, abys přestal vést tak hloupé řeči,“ ohradil se znervóznělý Oldřich.
„Myslíš si snad, že mne bůhvíjak těší to, co děláme ? “
„Chceš mi tu začít vyčítat,že jsme se zachovali jako….?“
„No, jen to laskavě dořekněte, pane chytrák!“
„Chtěl jsem říct jako zvířata. Promiň, Oldo. Vím, že je to naše jediná šance. Jsem ti hrozně vděčnej. Ty ani nevíš, jak se bojím. Ještě před chvílí dejchala, chodila, tancovala, smála se a teď? Nevěřil bych, že stačí tak málo.
Bojím se, že bychom mohli skončit v kriminále. Slib mi, že to nikomu neprozradíš. Nikdo se to nesmí dozvědět. Rozumíš?“
„Jasně.“
„Oba si musíme dávat až do konce života pozor na jazyk! I kdybys už nemohl dál. I kdyby se ti zdálo, že se všichni proti tobě spikli, nesmíš to vyzradit! Je to čin, který se nepromlčí.“
Hubené tělo opatrně položili na dřevěné pražce a stejnou cestou se vrátili k místu, kde se povalovala poškozená čézeta. Siločáry nekonečna bez jásotu přijaly nečekaný dar a s tichým požehnáním půlnoční tmy ho ve vší slávě připravily pro první přijíždějící vlak, jenž je bez výčitek rozdrtil na spoustu drobných částí.
Ještě několik měsíců potom se po okolí mluvilo o hlouposti a lehkomyslnosti mladé dívky, která se pozdě v noci vracela po neosvětlených kolejích. Chtěla si prý – chudák – zkrátit cestu, ale ta se bohužel stala její poslední poutí. “Kdyby šla po silnici, tak by ji něco tak hrozného nemuselo vůbec potkat,“ povídali si lidé z domů sousedících s tratí.

A životy těch dvou?Šly různě klikatými cestami. Každý si svůj vlastní osud vytváří sám. Je to nezadatelné právo všech lidí. Oba se po nějakém čase stali otci rodin. Vychovávali své děti. Pečovali o své rodiče a manželky. Užívali všeho, co lze poznat a ochutnat smysly, rozumem i dotekem. Přijímali svět a jeho dary. V životě máme přece všichni žízeň po naději, lásce a naplnění našich tužeb.
Tajemství smrti lze pochopit až ve chvíli, kdy jím člověk projde. Vše ostatní jsou pouze spekulace a tmářství. Nemáme právo vědět proč u někoho přichází konec tak záhy a jiný se délkou svého života téměř blíží hranici století. Zbývá pouze dodat, že oba odešli z tohoto světa ve stejný den a stejnou hodinu a se stejným vyznáním na rtech. Vypadá to jako příliš mnoho nápadných náhod. Ale i pravda někdy bývá k neuvěření…


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2020 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2651 s