Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 24.11.2020, svátek má Emílie 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 503
Registrovaní čtenáři: 510
Publikovaných článků: 12976
Komentářů: 11166


Měření



Jan

02.09.2003   Milan Ciler   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

V několika posledních měsících se do našeho činžovního bytu téměř „ nastěhovala“ sousedka Ivana Janů. Možná trochu přeháním, ale pravdou je, že téměř každé ráno, jakmile se probudíme a z nitra našeho domova se ozve drobný šramot, krátce na to následuje bublavé zadrnčení domovního zvonku. Za dveřmi obvykle stojí ona s mírně vyjeveným a ledabyle nalíčeným obličejem, nakynutá jako těsto na nedělní buchty a to především v oblasti pupku a stehen, což se z jakési setrvačnosti a přirozené ženské touhy líbit se, marně snaží zakrýt dlouhým vytahaným tričkem nebo rolákem, které dosahují hluboko pod mohutný zadek.

Jakmile se pootevřou slonovinově natřené dýhové dveře, okamžitě nasadí nevinný úsměv a la účel světí prostředky, a ještě než dozní ozvěna našeho společného pozdravu, už se odvážně hrne dovnitř, aniž by si jakkoliv připouštěla, že by snad mohla obtěžovat. „Ááále co,“ řeknu si nakonec rezignovaně a doprovodím ji do úzké kuchyňky, kde obvykle sedává na čalouněné židli, očekávajíc příchod mojí matky, která stále ještě nedokončila ranní hygienu.
„ Dáte si kafe nebo čaj?“ vyptávám se, zatímco zvolna stavím na plotnu konvici se studenou vodou.
„ Jako vždycky,“ odvětí tajemně a mně je jasné, že do porcelánového hrnku mám nasypat dvě vrchovaté lžičky standardní směsi. Když z úzké hubičky konvice začíná vzlínat horká pára, mechanicky ji uchopím a zlehýnka nadvakrát zaleji, aby se vytvořila hustá kávová pěna.
Než dorazí matka, vyměníme spolu ještě několik běžných frází. Zeptám se jí na její zdraví, za což je mi vděčná, neboť si občas stěžuje na silnou nespavost a bolesti hlavy.
„Zaplaťpámbů je to dobrý,“ pokývá rozvláčně nakrátko ostříhanou hlavou a zlehka usrkne horký nápoj.
„ A jak jste spokojená s prací?“
„Hmm, ano, všechno je v pořádku. „ Doslechl jsem se vlastně teprve nedávno, že si přivydělává jako uklizečka v místním kulturním domě, protože nízká částka důchodu, kterou dostává, jí zřejmě nestačí.
Vím, že má ještě nárok na vdovský příspěvek, neboť již druhým rokem žije sama. Její manžel zemřel, což ovšem nikoho nepřekvapilo. Možná to bude znít cynicky, ale spíše bylo obdivuhodné pozorovat, jak člověk s jeho vychrtlou tělesnou konstitucí a totálně zamlženým vědomím, neboť byl notorický alkoholik, dokázal přežít tak dlouho. Neměl bych zapomenout ani na další jeho handicap, kterým bezpochyby byla epilepsie, kvůli níž nemohl pracovat jako zedník ani lešenář, ale ani jezdit autem, a tak chodil do nedaleké strojírenské fabriky vypomáhat jako noční vrátný. Pamatuji si velmi dobře na jeden z jeho záchvatů, kdy jednou večer okolo deváté náhle vyběhly z protějšího bytu jejich dvě plačící dcery, které unisono hystericky štkaly, že tatínek umírá. Dveře bytů zbývajících partají se krátce na to začaly otevírat, a do umělým osvětlením prozářené chodby vykoukly zvědavé obličeje s neskrývanou touhou dozvědět se, co se stalo. Můj otec a další soused okamžitě vběhli k Janům, kde sebou v chodbě na chladných okrových dlaždicích v podivné křeči škubalo jeho tělo. Od úst mu šla žlutobílá pěna připomínající plovoucí nános, který se usazuje na hladině v blízkosti česel a jezů. To, co mne překvapilo, byla obrovská síla, s níž drobný mužík nevědomky zápasil se dvěma silnými chlapy, kteří se ho snažili zalehnout, ovládnout a přenést do vedlejší místnosti na rozestlané lůžko. Až teprve v okamžiku, kdy jim na pomoc přispěchal další soused, podařilo se to, oč již tak dlouho společně usilovali. Za pár minut přispěchal dovnitř i lékař s hustým plnovousem, doprovázený dvěma saniťáky, kteří nesli nosítka. Pan Janů dostal injekci a byl k nim improvizovaně přikurtován, aby mohl být odnesen do připraveného vozu s oranžově blikajícím majáčkem. Od této chvíle se rodinná tragédie proměnila ve společně sdílenou obavu, co se stane, až znovu nabude vědomí.
Všichni obyvatelé domu se společně shromáždili u hlavního vchodu, pozorujíce neveselý odjezd. Když zvuk sanitky zanikl v hluku a šelestu nočních ulic, na které se právě začínal snášet drobný déšť, odebrali se ve většině případů zpátky domů. Pouze ženy se shromáždily u paní Ivany, aby jí projevily soucit a pomohly společně překonat těžkou chvilku.
Teď ovšem seděla naproti mně a snažila se být za každou cenu zábavná. Poslouchal jsem její hlas, ale nevnímal, co mi říká. Jako bych stál za neviditelnou, průhlednou stěnou ze skla, ne nepodobnou takové, jimiž jsou opatřena velká akvária, kam se o nedělních odpoledních trousí zvědaví návštěvníci. Jediné, nač jsem se soustředil, byly její oči opatřené zahnědlými nateklými váčky, na nimiž vystupovaly tmavé řasy, zdůrazněné černou tužkou a lehce nakadeřené řasenkou. Postřehl jsem i špatně nalíčená oční víčka, potřená modrou perletí mastného líčidla, která její tvář činila ještě ošklivější a unavenější, než by ve skutečnosti mohla být. Ovšem, že jsem věděl o jejích záletech a hrátkách s muži, kterými byla proslavená. Ne nadarmo se o ní hovořilo jako o padlé kurvě, ale co na tom. Pochybné řeči a smyšlené drby mne nikdy moc nezajímaly. I přesto se mi doneslo, že spí s ženatým vedoucím kulturáku, aby si podržela jistotu přivýdělku, stejně jako jsem věděl, že v minulosti prosouložila se svými milenci mnoho dlouhých hodin v suterénu našeho domu, kde se nacházela stará sušárna prádla se zdmi načichlými lacinou aviváží. V jednom z rohů stálo staré vysloužilé kanape, které pro momentální chvilky rozkoše dvou roztoužených lidí úplně stačilo. A protože se můj pokoj nachází právě nad tímto prostorem, nedalo se nezaslechnout, jak si ti dva dole pode mnou užívají. Bylo mi vcelku jedno, zda je s tím či oním, protože jsem chápal, jak nesnadné je soužití s mužem, který se den po dni zchlastává v místní hospodě, odkud ho jako slepce přivádějí domů, kde se svalí do peřin a usne jako drn. Již dávno jsem pochopil, že velká a neutuchající láska mezi dvěma lidmi opačného pohlaví je jen sen o snu. A podlehne – li někdo až příliš takové naději, může prožít velké zklamání a nesmírné utrpení. Pravda je, že jsem nikdy nechtěl mít konzumní, povrchní vztahy, založené na vzájemné vypočítavosti, přetvářce a schopnosti obelhávat sebe sama i toho druhého, aby se za jakoukoli cenu naplňoval scénář života, který jsem stvořil ve vlastní fantazii, ale také jsem nikdy nedokázal uvěřit v to, že dobrotivý a všemohoucí bůh stvořil kdesi na tomto světě, v této časové dimenzi dívku, která je určena jen a jen pro mne a že v okamžiku, kdy se potkáme, naše duše o sebe cinknou jako dva křišťálové poháry naplněné portským vínem. Bublina o nekonečné, nesmrtelné lásce rychle splaskla a vystřídalo ji hluboké vystřízlivění, provázené milosrdným smířením a zároveň vědomím, že život člověka lze prožít v nejvyšší možné kvalitě i bez ní. Dokonce si troufám tvrdit, že přátelství je silnější, než ona sama. Že se její význam neprávem přeceňuje podobně jako míra lidské svobody.
Prožil jsem několik let v systému založeném na lži a doprovázeném patřičným drilem, který nám měl vtlouct do hlav, abychom nikdy nezapomněli na to, že projevit upřímně jakýkoli cit či lidskost, může být považováno za slabost a doprovázeno patřičným výsměchem a trestem. A přesto jsem nezatrpkl, pouze si uvědomil, jak strašně fádní a banální jsou všechny ty filosoficko – poetické úvahy o něčem, co je nakonec v mnohém jen a jen záležitostí kvality sliznic.
I proto chápu tu paní, sedící naproti mně a vykládající mi o svých milovaných vnoučatech a dcerách a se slzou v oku vzpomínající na dobráckého manžela, který ji tak náhle v rozpuku sil opustil, a necítím potřebu, jakkoli ji odsuzovat či moralizovat, protože si život užívala plnými doušky i za cenu, že ji míra bolesti, kterou způsobila druhým, bude navždy hyzdit jako čerstvě vypálený cejch. A rozumím i tomu, že se stále ve svých letech snaží o koketérii a očekává lichotky a empatii, neboť to je to jediné umění, které v životě dokázala přivést k dokonalosti a je v tom dobrá i poté, co jí z tváře mizí poslední zbytky dávné dívčí krásy, jsouce nahrazovány síťovím ostrých a hlubokých vrásek připomínajících deltu řeky. Chybovat je lidské a zároveň je to jeden z mála důvodů, proč si lásku někteří z nás opravdu zaslouží..


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: zavináč - 3.9.2003 - 13:07

je to hezký

Od: Alice - 3.9.2003 - 23:12

ale moc dlouhý

Od: Dan - 4.9.2003 - 8:08

Podle mýho, pokud má mít proza hlavu a patu musí to být delší záležitost. Já si todle řeším čtenářsky v klidu,prostě uložim,nebo vytisknu a přečtu.

Od: lolina - 29.4.2005 - 16:09

strašný
je to divný

Od: prskavka - 8.11.2009 - 20:22

Láska versus přátelství
Myslím, že láska je silnější než přátelství. Umí hodně postavit i hodně bořit. Víc než přátelství. To je ale někdy hodnotnější, většinou trvalejší, často důležitější.

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2020 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.232 s