Zařazení tohoto díla do repertoáru jakéhokoliv divadla je odvážný počin především dramaturgický. Ibsen není rozhodně snadný autor. Dramaturgie si musí zodpovědět základní otázky, totiž, zda je v moci toho kterého divadla Ibsenovo drama unést a zda je schopno se takové práce zhostit. Pokud má divadlo k dispozici schopný herecký soubor, umí přizvat ke spolupráci erudovaného režiséra a využít um a flexibilitu vlastní divadelní techniky, může o pozitivní možnosti, dílo uvést, reálně uvažovat. Díky dramaturgii Johany Kudláčkové se tak stalo v Divadle J.K.Tyla v Plzni, kde měla Divoká kachna premiéru 17. prosince 2005.

Zvykli jsme si v Plzni, že aktéry činoherního souboru vídáme ponejvíce na scéně Komorního divadla. Nastudování hry ve Velkém divadle vidím nejen jako důstojné vůči autorovi, ale jako velmi slušivé vůbec.
Tohle drama ve své literární podobě musí imponovat režiséru J. Burianovi. Několikavrstvé postavy, jejich vývoj během děje, možnost otisknout režisérskou stopu do jejich chování v pozici prvního diváka, to patří k aspektům odpovídajícím režisérskému pojetí J.Buriana a hra je svým typem vyloženě vhodná jeho stylu práce. Burian si může dovolit zcela uznat překlad Ibsenova textu Františkem Frölichem, protože přenese pozornost diváka k patosu postav, k jejich pohybu po jevišti a nechá je naplno rozvinout škálu charakterů.

Hlediště plzeňského divadla velmi záhy vtahuje do děje, ať prostřednictvím jejich vzájemné mluvy, či postupnému shazování slupek z jádra každé z nich. Dialogy zvlášť  zde znamenají veličinu, prostřednictvím které se divák přesvědčuje o falši postav na straně jedné a pravdě, byť někdy kruté a mnohdy vynucené na straně druhé. Divák ale nezůstává bez hlesu přikován k sedadlu před tragickým obrazem na jevišti. Autor, režisér i herci sami dávají prostor humoru přicházejícímu často v nečekaných momentech a celému provedení přináší vítané odlehčení. A že je ho třeba, si uvědomujeme po celou dobu trvání hry, protože autor nemíní diváka šetřit a hrne na něj tíhu života bez pardonu.
V této, opakuji, zřejmě nejsilnější Ibsenově hře se setkáváme se symbolismem především kladně vnímaných hybných elementů hry. Zde je to, již v titulu využitá, kachna, jež představuje lidské klady až lásky. Před povrchností nás varují první vjemy postavy lékaře Rellinga představovaného Zdeňkem Muchou. Na jevišti začíná působit skoro okrajově, ukazuje se nám coby odpadlík společnosti a dozrává v hybnou sílu celého díla.
Režijní dotek jsem si přiznal zvláště ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, jak provedení hry nechává na divákovi, aby sám domyslel klíčové situace.

Ve hře dochází k téměř očekávanému střetu generací a tím i rozdílným názorům mezi továrníkem Werlem (Viktor Vrabec) a jeho synem Gregersem (Jan Maléř). Jan Maléř rozehraje postavu mladickým zanícením a stává se tak kazatelem čistoty, čistoty nekompromisní a dokáže působit ve své společnosti jako neřízená střela. Korekci jeho jednání přináší Hedvika (Ludmila Čermáková), svým akčním rádiem nechtěný katalyzátor celé hry, svým fatálním koncem i vykřičník dramatu, ale pojetím svěží až příjemný vánek z jeviště. Ztvárnit čtrnáctiletou dívku je výkon sám o sobě, když přihlédnu ke způsobu, nebojím se použít slova „téměř famózní uchopení role“. Hjalmar Ekdal (Martin Stránský)  se stává jakousi symetrálou děje. Jeho postava prolíná celým dějem, je zprvu zabrán do svého potenciálního vynálezu, z té polohy je vyburcován a rozehrává spektrum stálé podezřívavosti. Vyvěrají zde všechny spodní proudy lidské slabosti a dokáží smést i snad pozitivní úmysly. Domnívám se ale, že na začátku zmiňovaný patos zde zbytečně přehrává, podvoluje se, předpokládám, že mimoděk, živelnosti své postavy a dostává se ve svém výkonu do stavu, který lze nejlépe pojmenovat slovem „hysterie“. V tomto případě ale zejména bude záviset na počtu repríz a tzv. usazení role. Že paní Sorbyová Zorky Kostkové bude plnokrevná lze předpokládat, už když si divák kupuje program. V rolích doyenů rodů se objevují osvědčení - Viktor Vrabec v roli továrníka Werlea a Pavel Pavlovský v úloze starého Ekdala.

„Stále více jsme vedeni k tomu, abychom pochopili, jak nejsme schopni pochopit, kolik tragického, vážného a důležitého se skrývá ve zdánlivé směšnosti, jak málo rozumíme sami sobě, jak často nerozumíme ani těm, kdo jsou nám nejblíže,“ říká režisér inscenace J. Burian.
„Vím, že nic nevím,“ je notoricky známý citát antického myslitele Sokrata. Děkuji za tohle dějinné překlenutí stejného názoru.

Henrik Ibsen: Divoká kachna, DJKT Plzeň
Citace:
Jan Burian: program DJKT ke hře Henrika Ibsena „Divoká kachna“
r.2005 , str.4
Zdroj fotografií: archiv divadla