Babička s moudrostí té Boženy Němcové zdánlivě ovládá vše, co se šustne okolo chalupy. V seknici se přizpůsobují tradičnímu životu tři mladá děvčata. Brblavá, otrávená Anička prožívá na zapřenou tajnou lásku, usměvavá Adélka alespoň občas prchá oknem za svou zálibou v kreslení, jen pracovitá a odevzdaná Agáta stále více přistupuje na babiččiny hodnoty. Navenek uctivá idylka se okamžitě rozplývá, jakmile se za babičkou zavřou dveře. Stáváme se svědky tříštění hodnot, snahy se vymanit ze zaběhnuté lajny konfrontované s pevnou výchovou, pocitem vděku, lásky a porozumění. Proto se vášně potlačují, přání tutlají, konflikty moc neřeší, spíše zamlžují nebo odkládají, aby moc neublížily.

Text Olgy Černé na jedné straně vysoce filosoficky a psychologicky odkrývá bytí člověka na této zemi, na druhé straně není zřetelné, kterou dobu ztvárňuje. Babička zcela jistě své archetypální názory odvíjí od věčných pravd velice živých ještě v 19. století, ale v jaké době se odehrává vlastní děj, je sporné. Jakoby teprve babiččina smrt posunula scénu o celá staletí. Tento nevysvětlitelný vyhraněný rozpor poněkud narušil jinak vycizelovaný příběh.

Archaická, přespisovná mluva, zpočátku nezněla věrohodně ani z úst vnuček, ale velice rychle si s řečí porozuměli a přenesli diváka do jiného věku. Zato babička v podání Věry Kubánkové, čerstvé nositelky ceny A.Radoka za celoživotní dílo,  vzbuzovala opravdové emoce. Vnímavý divák měl problémy, jak ji hodnotit. Jako silnou ženu, na jejíchž bedrech opět leží tíživá odpovědnost za domácnost i budoucnost vnuček, jako nositelku konzervativních hodnot, nebo upjatou, neradostnou ženu, za žádných okolností nepouštějící otěže vlády ze svých rukou? Všechny tři nuance včetně milující a chápající babičky vložila do rukou diváka. Možná závěrečná, velice silná scéna, kdy se rodina, trochu nadpozemsky, opět setkává, řekne vše. Nic nebylo jednoznačné a špatné. Nejkrásnější ale je, když to člověk dokáže poznat a přiznat, sobě i milované osobě. To je velice očistné, bohužel  zřídka se nám takové katarze skutečně dostane.

Realizace textu Olgy Černé se ujal režisér Ivo &Sorman. Útočiště hra získala v Divadle Na zábradlí, vyznačující se progresivní dramaturgií s převahou současných českých i zahraničních textů. Kromě výborně hrající Věry Kubánkové se představí i čtveřice ne příliš známých hereček. Trio vnuček ztvární dojemná Jitka Foltýnová v roli Agáty, Hana Tunová v roli Adély, Barbora F. Karásková nebo Vanda Vavrušková v roli Anny. Přestože se setkávají s s nadprůměrně náročným textem, jenž sám o sobě je filosofickou studií, zmocnily se ho s nadšením mládí, možná ne vždy chápaly a souhlasily. Vytvořily však emotivní náladu měsíců a roků, zvolna ubíhajících v neměnném rytmu. Pouze Žlutý kopec nad nimi se stal mlčenlivým katalyzátorem jejich vybuchujících a  utlumovaných tužeb.

Představení se vymyká svou láskyplnou sdělností většině radikálních, rádoby šokujících her. Nejsem si však jistá, jestli dnešní uspěchaný, otrlý člověk je ochoten zvolnit, nechat se kolébat přemýšlivým textem, respektovat jiné, dávné a přece současné hodnoty. Mnohdy ke své škodě.

Divadlo Na Zábradlí, Eliadova knihovna, O žlutém kopci,premiéra 11.března 2007.