Kapela Traband získala hudebního Anděla už v roce 2004. Velká sestava, plné pódium muzikantů, tah za sdělením, jež z toho musí vybublat. Kapelník, skladatel, textař a vůbec trabandita Jarda Svoboda sám to období vidí jako „rockovou dechovku“. Dvoudobý rock, um-ca um-ca.
Letos zamotali hlavy pořadatelům festivalů dokonale. Zkrotili zvuk, vystupují v triu. Pozornost posluchačů přesunuli k textům. Minimalistický posaz umožňuje dokonalý přehled o každém tónu. Slyšel jsem i daleko přesnější frázování, než kdy jindy. Je to ještě jazz? Nebo už folk? Kam s tím?
„Neřeš to,“ říká kapelník Svoboda. „Prostě jsou to písničky.“

Jarda Svoboda, kytary, zpěv, ale hlavně harmonium. Perla Jana Modráčková, kytara, zpěv, harmonium, ale hlavně trumpeta, Václav Pohl, bicí, zpěv, ale hlavně dokonalý znalec muzikantského projevu prvních dvou.

Zahrané písničky, vesměs neznámé, z následujícího nového alba, které přijde na trh za několik dní.
V máji, říkají. Trio servíruje hudební barvy, zdánlivě omezené malou četností kapely. Sami hudebníci z nich mají radost. Posluchači taky.
Seděl jsem hodně blízko, abych viděl až do „kuchyně“. Hned v úvodu zahraná „Adam a luna“ přinutila návštěvníky pozorně poslouchat. Zrcadlový efekt v jedné sloce, kdy text se odvíjí odzadu. Chytré. Kapela nechává mnohohlasy zahálet jako přehnaný luxus. Svoboda uklidil příběhové textařství a zpívané slogany jsou přesné a přesvědčující. Nemohou mít velká pódia. „Kluby jsou teď naše doména,“ říká kapelník.
Skladatelské předivo natažené od folku, přes bačovskou halekačku s cirkusáckým refrénem až třeba k písničce „Partyzán“, přiblblé pochodové melodii, ale se strašně poctivým a burcujícím textem.
Něco jsem se naučil. Všiml jsem si dětského klavírku, připevněného na šlapák. Jde do něj mydlit bubenickou štětkou a má hezký dřevní zvuk a nebo ťukat na jeho klávesy. A ono to hraje. Pod rukou bubeníka i kovová konstrukce, nosič bubenických aparátů. Nebo hlásná trouba.
Zajímavý prvek jsem našel i ve vokálech. Mužský hlas nasazuje motiv a dozpívá jej hlas dívčí.

Ke konci koncertu zazněly osvědčené pecky. Lidi chtěli zpívat. Vzduchem se nesla výše citovaná „Markéta“. „Mraky“. „Sáro, Sáro“. Z písničky „Marie, já nespím“ si vypůjčím verš, jenž by se dal pověsit nad postel. „Já nejsem z těch, co prosí, ani ten, kdo žebrá o pomoc.“
Hodně kraválu, říkali muzikanti ke svému jménu. Přidám. Traband není z bakelitu. Ani na trsátka.

Koncert v hudebním klubu „U Zacha“, Plzeň, 5.4.2007