Brikcius je neúnavný hledač pokladů a dovede je vtěsnat pod jednu střechu. Na štít domu vyvěsí přitažlivý titul turné, přizve mistrné spolupracovníky. Své organizační schopnosti završí tím, že neomylně vyhledá akusticky dobře znějící koncertní sály a během hry spolu rezonují i se závěrečným potleskem posluchačů.
„Weinberger tour“ se jmenuje mohutný cyklus 14 koncertů. Je pojmenován po Jaromíru Weinbergovi, skladateli, narozenému v české židovské rodině. 40 let uplyne letos od jeho smrti. Jeho &Svanda Dudák, ve své době jediná opera, jež se, vedle Prodané nevěsty, hrála ve světě. Uvedl ji v roce 1939 v rámci Světové výstavy v New Yorku, kde našel druhý domov se záchranou před rasovým pronásledováním.

Slyšeli jsme koncert úspěšných premiér ve slušivém prostředí synagogy, před jejímž vchodem za krkem Golema sedí Franz Kafka.

Ve světové premieře zazněla Une Cantiléne jalouse v úpravě Františka Brikcia pro violoncello a klavír. Jaromír Weinberger v úvodní skladbě demonstruje tragičnost svého života a František Brikcius ji hraje tak vřele, až člověk přemýšlí, kdo svůj exodus vlastně prožil.
Sonáta pro violoncello a klavír Erwina Schulhoffa dala vyniknout Tomáši Víškovi. Při nahlédnutí do životopisu skladatele musíme zaznamenat jeho příslušnost ke klavírním virtuosům. Ve skladbě je to slyšet. Klavír, v tandemu s violoncellem, dostává prostor nikoliv doprovodného nástroje a projasněnost Schulhoffovy tvorby je markantní. Skládal, alespoň v náčrtcích, ještě v koncentračním táboře.
S další premierou přichází znovu Jaromír Weinberger. Colloque sentimental, prélude d´apres. Zádumčivý tón cella a jemu přiznávající klavír, kde vystřelující a vracející se leitmotiv je téměř hmatatelný. Vidíš běžící koně úvozem, do nichž se někdo strefuje. Po každé ráně vstanou a běží dál.
Brikcius ve své úpravě suverénně rozvede motiv do finálových rozložených akordů. Pro mě nejhezčí skladba večera.
&Siroké hudební intervaly nás vítají ve skladbě Jamese Simona Lamento für Cello. Provázejí nás celou českou premiérou až do konce. Sám skladatel končí v Osvětimi.
Studánka s hudbou se otevřela i při závěrečné D-Fence pro violoncello a klavír Ireny Kosíkové. Vnesla do koncertu tolik vyhlížený ženský element a připomněla generační rozdíly autorů skladatelů. V její hudbě jsem cítil určité španělské prvky. Pocit vznikl možná díky prostředí, kde se koncert odehrával. S oběma protagonisty přijala po skladbě dlouhotrvající potlesk.