Spíkři Jan Dobiáš a Miroslav Kovařík pamatují našlapanou stráň před sebou, jež reagovala na minimální pokyn, třeba k protažení těla. Když si muzikant u mikrofónu řekl o davové luskání prstů, přišlo vzápětí a ve vedlejší zoologické zahradě se plašila zvěř.
Kdo poslouchá tuhle muziku, nemohlo jej nic překvapit. Snad jen to, jak všichni jmenovaní z avizovaného programu přijeli. Nezmaři, Lokálka, Samson a jeho parta, Fleret, Kamelot, Wabi Daněk, Nedvědi, Spirituál kvintet, Pavel Žalman Lohonka, Greenhorns, Pavel Dobeš, Čechomor, Bratři Ebenové, Jiří Schmitzer, Rangers, dámy Petra Černocká, Věra Martinová, Lenka Filipová, Sestry Steinovy, domácí Cop, nevysychající Pacifik, věční Fešáci, nářez Neřež. Pořadatelé se pochlapili. Já určitě na někoho zapomněl a taky dvanáctihodinové poslechové šichty už mě tolik neberou.
Ze sobotní nabídky sice nepřekvapil, ale sympaticky utvrdil v přesvědčení, že on je tím jediným, kterému se povedlo vhodit šutr do rybníčku tak, že voda cákla. Jiří Schmitzer sází nekompromisně do lidí své rozkošné úlety a jeho vnitřní přesvědčení o všeobecné znalosti svých textů mu umožňuje luxus jít občas od toho. Ať si to každý dozpívá. Jeho zašumlované průvodní slovo vzbuzuje fantazii, kdy každý domýšlí, co zase řekl. Ano, je to hodně o divadelní praxi, funguje to.
Nezmaři jsou pořád poupátko, jež se nevyplácí ukazovat na potkání. Pavel Jim Drengubák to ví, ale když svou kapelu zavede před mikrofóny, ona rozkvete. Jejich vícehlasy v živém provedení jsou tak exelentní, že mráz mi ze zad nesleze po celou dobu jejich vystoupení. Vnímám u nich, spoustu let, schopnost každého z nich využít své ego ve prospěch celku. Letos jsem tam našel ještě něco navíc. Zpěvačka &Sárka Benetková dává do hlasu daleko víc ženské marnivosti, než kdy jindy. A kapela jí k tomu dává prostor.
Když jsme u té živočišné ženskosti... V neděli jsem lajdačil. Říkal jsem to. Dlouhá šichta, poprchávalo, Žalman ani nemusel vyvolávat déšť, v bedně hokej s Kanadou, neděle všeobecně jako den klidu.
Ale Spirituál kvintet jsem si nenechal ujít. Dámy Budweiserová a Tichotová se mi odměnily. Rozhazovaly kolem sebe jarní náladu jako den předem Benetková.
Slyšel jsem Čechomor. A napadlo mě, zda-li ta jejich cesta není jediná k pochopení sama sebe.
Nemá cenu očekávat bůhvíjakou vlnu, jež by připlavila během pár let tolik jmen na jeviště jako ta v dobách společného nepřítele. Budou, vlastně jsou, noví lídři folkového peletonu. Radůza, když už mám vyřknout jedno jméno. Ale, aby každý druhý pocestný hrál na hudební nástroj a šel se svou kůží na trh...
Pořádající agentuře přeji tah na bránu. I Lochotínu. Ten kotel za to stojí.