Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 25.2.2020, svátek má Liliana 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12818
Komentářů: 11058


Měření



Děkuji za své děti

14.05.2007   Radka Zadinová   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Láska, ač v mnoha podobách, přece pořád stejná. Platonická vzpomínka na naši první, nenaplněnou lásku, vášnivá touha k milenci, ochranitelská a ustrašená láska k dětem či láska k práci, která náš život plní uspokojením.

Láska k lidem, kteří ten život tvoří. K věcem, které ho doplňují. Vzpomínkám, památkám, darům. Pořád tu mluvíme o lásce a pokud alespoň v jedné podobě navštívila váš život, pak stál za to. A všechny ty bolesti, hříchy, žaly či nenaplněné touhy padají do zapomnění pod dojmem jakékoli lásky, která se nás dotkla tak lehce jako závan větru či neslyšný šum motýlích křídel.

Já s oblibou říkávám (jiným i sama sobě): Člověk nemůže mít všechno. Ne. A ani by to nebylo spravedlivé. A tak možná nemám všechno, ale něco přece jenom mám. Své děti. Leckdy zlobivé a nesnesitelné, ale přece jenom moje (i když jen na chvíli). Děti, které mě rozesmějou, když se mi chce plakat a plní mi život střípky radostí, které sbírám den po dni a rovnám si je do paměti jako vzpomínky na nejkrásnější chvíle mého života. Na každý střípek radosti připadá i spravedlivý díl starostí. Možná si říkáte, že těch starostí je kolikrát víc než radosti. Ale ocenili bychom radost, kdybychom nezažili starosti? Dokázali bychom se ještě radovat, kdybychom se radovali dnes a denně? Nezačala by nás ta neutuchající radost nudit? Těžko říct, neboť starosti jsou nesmrtelné – na rozdíl od vzpomínek. Ty časem zmizí. A zůstanou jen vzpomínky na radost. Záblesky okamžiků, kdy se naše dítě poprvé usmálo. Kdy poprvé vykročilo do světa. Kdy nás zaskočilo něhou, nečekaným gestem lásky či pouhým přitulením se do našeho klína.

V těch chvílích veškeré starosti mizí jako mávnutím kouzelného proutku. Děti, děti, děti. Ačkoli tvoří náš život (nebo alespoň ten můj), plní jen jeho určitou část. V mém případě asi tak 90 %. Nebo tak nějak. Možná o něco míň. O něco méně a méně uměrně tomu, jak rostou. A o něco více a více tu zbývající část vyplňuje má práce. Protože ne každý má to štěstí, že může dělat práci, která ho baví. Mně to štěstí osud nabídl. Knihy, literatura, čtení, psaní. Příběhy, balady, detektivní zápletky, verše. Čtu o nich, píšu, vyprávím a doporučuji. Rozdělím se o nadšení i o zklamání, nabídnu kousek sebe společně s tím, co tu zanechali žijící i ti dávno mrtví lidé, kteří dokázali o svých vítězstvích či prohrách vyprávět a psát.

A tak ačkoli zdaleka nemám vše, po čem jsem kdy zatoužila, mám toho dost. Mám práci, která není prací, ale mým životem, děti, které ten život utvářejí a drží pohromadě, záliby, které zaplňují každou částečku volného času, který sem tam někde vyšetřím. A pokorně se skláním před osudem a říkám: Děkuji... Myslíte, že i vy máte za co děkovat? Já myslím, že určitě ano.

Zdroj fotografie: elishky.estranky.cz


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2020 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.8873 s