V knize spisovatele s Nobelovou cenou za literaturu J. M. Coetzeho nahlédneme do země, jež, rozpačitě rozkročená, stojí nad dožívajícím apartheidem. Jihoafrická republika si neví rady sama se sebou a Worcestr s okolím v knize tvoří její vzorek. V něm hrdina prožívá své nahořklé dny.

Neuznává otce, necítí v něm přirozenou autoritu a při čtení knihy se čtenář chlapci ani nediví. Zmítá se ve vztahu k matce, k níž ho váže prostá synovská úcta, na straně druhé ji nenávidí pro její útlocitnost, ale bojí se její lásku ztratit. Dlužno dodat, že tento pravzláštní postoj k rodičům je vzájemný. Nadprůměrný žák ve škole se doma stává břemenem. Především pro svou pasivitu, kterou bezděky staví na odiv. Není nikterak ojedinělé, když je dítě tak vnímané. Přijímané jako fakt, bez lásky, víceméně trpěné. Když materiální potřeby rodiny přerostou v jediné možné, citové ustupují. Zvlášť, když matka logicky vidí zabezpečení rodiny, jejího chodu, jako prioritní. Za oporu svého muže uznat nemůže.

Tam, kde se jiný normálně zeptá, volí hrdina cestu vlastního poznání, plnou omylů a nedostatečných informací. Uzavírá se do sebe. Ve školní třídě, kde má každý mezi vrstevníky kamarády a tudíž alespoň přirozené poradce „do života“, sklízí leda posměch. Pro svou nepřipravenost vyrovnat se ostatním klukům v praktických požadavcích jejich dne. Pro svou domnělou výlučnost.

Ti, co ho obklopují, nejsou apriori nepřátelé. Za ně je chlapec pasoval, kolikrát bez jejich vědomí. Zmatek, bublající v jeho hlavě, nezávisí na barevném pozadí obrazu afrického jihu, v němž kromě exotična najdeme přinejmenším dosti líný přístup něco vůbec měnit. Po někom to sklouzne jak kapka vody po skle, v druhém to syčí jak v klubku jedovatých hadů. A teď si představte ty roky. Hrdinovi knihy není co závidět.

^{Zdroj fotografie: metafora.cz}