Proč se jmenujete vlastně Nestíháme?
Je to takové hezké české sloveso, mnohoznačné a mnoho naznačující. Taky dobré alibi pro cokoli.


Co jste v poslední době opravdu nestihli?
Autobus z Mengusovcov do Vyšných Hágov.


Jak se vlastně dva kluci dají dohromady a začnou spolu hrát a skládat? Vzniklo to někde náhodou u piva, nebo jste se rozhodli přinést naší hudební scéně něco nového?
Nemůžeme mluvit za každé dva kluky. Pokud jde o nás dva, naši rodiče se znali dříve, než jsme byli na světě. Naše přátelství se tedy rozvíjí už od peřinky. Jezdili jsme spolu ven (do přírody i do ciziny), hráli jsme spolu stolní tenis, chodili jsme spolu na koncerty. A tak jsme také začali hrát. Úplně přirozeně. U zrodu Nestíháme nestála tedy žádná velká rozhodnutí ani pivo. Říká se tomu potřeba seberealizace, snaha svázat radost svou s radostí druhých, kterým hrajeme. Když to ladí na obou stranách, je to skvělé.
Bavit se ovšem o našich začátcích je poněkud úsměvné, poněvadž ty stále trvají.


Kde jste se naučili hrát na kytaru? Jste samouci, nebo produkt nějakých kursů, či školy s uměleckým zaměřením?
Ačkoliv bychom oba měli být poznamenáni základy hudební teorie i praktické hry na hudební nástroj získanými během několika let docházky do ZU&S, vše je dávno zapomenuto a nahrazeno jednodušší, méně pracnou hrou na akustické kytary. Písničku se lze naučit a ji předat mnohem rychleji než jakýkoliv vážný kus (Tím nijak nesnižuji vážnou hudbu, ba právě naopak). A my přece nestíháme...


Nechybí vám při hraní ženský element?
Nechybí. Ten krouží všude okolo. Několik písniček navíc hrajeme s naší kamarádkou Martinou Trchovou; když je dobrý nápad, není důvod, proč nezapojit dívku.


Jste mladí a pohlední kluci, pronásledují vás fanynky? Pokud ano, předpokládám, že do určité míry je to pro vás příjemné a nebo vás vlnící se dívčiny pod pódiem nechávají chladnými?
Je to skutečně s podivem, ale pod pódiem se zatím vrtí jenom náš věrný fanoušek Míra. Nabízejí se celkem tři vysvětlení: Buď žádné fanynky nemáme, nebo je máme, ale jsou příliš stydlivé, anebo nejsme mladí a pohlední. Ještě je tu navíc čtvrtá možnost, že na nás někdo přijde především kvůli poslechu a ne kvůli pohledu.


Co považujete za svůj největší úspěch?
Každou dobrou píseň, kterou se nám podaří napsat. A každého, komu se zalíbí.


Kdy přišel okamžik, že jste se rozhodli opustit pohodlí zřejmě domácího hraní a předstoupit před obecenstvo? Jak dopadl váš první koncert? Jaké pocity jste si z něj odnesli?
První koncert, kdy jsme se pochlubili vlastními písničkami, se odehrál 24. března 2001 ve smíchovském klubu Holubník. (Zde je nutno poznamenat, že důležitým hnacím motorem pro naši další tvorbu jsou od samého počátku kladné odezvy a veliká podpora našich přátel a příbuzných. Poslední dobou se nám dokonce stává, že se nám dostane kladné odezvy od někoho, koho jsme do té doby v životě neviděli. To těší.) Tehdy byly pocity jedním slovem euforické, při zpětném poslechu si ale musíme zacpávat uši.


Myslíte si, že lze v hudbě objevit ještě něco nového, nebo jen kombinovat styly, které byly už objeveny?
Určitě je možné sdělit - třeba i staré - nově.


Myslíte si, že úspěch je otázkou pracovitosti, nebo konexí a náhody?
Doufáme, že z každého půl. Úspěch je ovšem velmi ošidné slůvko; úspěch za každou cenu je spíše pochybení.


Více informací o tomto hudebním uskupení a koncertech najdete na: http://web.quick.cz/nestihame.nic/