I pak se ale má volná odpoledne podezřele rychle zcvrkávají – znáte to, akce pořádané školou, závody, při kterých fandíte, koncerty, kdy držíte pěsti, aby to vaše dítě nepokazilo, maškarní bály, dny dětí, besídky... A také Dny otevřených dveří čili tzv. „Rodičáky“. Nutno podotknout, že za ty roky, co moje dcera nastoupila do školy, jsem vynechala rodičovské schůzky pouze jednou – a to jsem ležela v nemocnici.

Úterý 22. května se mělo stát mým „volným dnem“ – do chvíle, než dcera přinesla záznam v žákovské knížce o konání rodičáku. A tak, i když nerada, začala jsem se chystat na rodičák, protože přece jen, konec školního roku se dá označit za jakýsi zvrat v osudech dětí i jejich rodičů.

Jenže potom udeřila třetí hodina odpoledne (rodičák začínal v pět) a strhla se ne bouřka, nýbrž snad doslova bouře. Voda z kopců se naší vesnicí valila v proudech po chodnících, blesky křižovaly oblohu, hromy svou razancí až ohlušovaly. Prostě „boží dopuštění“. A moji dva malí synové deset minut předtím vyrazili na kolech na zdejší fotbalové hřiště na trénink. Volala jsem kamarádce, jejíž syn rovněž odjel na trénink a ta mě ujistila, že trenér má jistě dost rozumu, aby je tam nechal bezpečně schované pod střechou než se nejhorší průtrž mračen přežene. Jak se však později ukázalo, mýlila se.

Minula pátá hodina – jejich obvyklý čas, kdy se vrací domů. A nic. Napadlo mě zavolat jiné mamince a zeptat se, jestli už její synové dorazili domů. A zděsila jsem se. Trenér prý kluky poslal domů ve čtvrt na čtyři, tedy před dvěma hodinami. Kdo má děti a bojí se bouřek stejně jako já, umí si zajisté představit, co jsem prožívala. Babička, kde bych jindy své děti hledala a která bydlí kousek od fotbalového hřiště, odjela toho dne na dovolenou. A tak se mi hrůzou rozklepala kolena. Kamarádka, jejíž syn „zmizel“ spolu s mými, se také zděsila. Jen můj manžel, chladně praktický jako vždy, namítl, ať nešílím, že je nepravděpodobné, aby se jim něco stalo všem třem.

Měl pravdu, naštěstí. Nezdární (ráda bych napsala „pitomci“) zaparkovali totiž o čtyři baráky dál u kamarádů, aniž by je napadlo cestou kolem našeho domu zazvonit a oznámit to vystrašeným rodičům (opravuji se: vystrašené matce).

Ale protože mám tři děti, většinou i těch průšvihů mě stíhá víc najednou. Asi hodinu poté, co jsem vyřešila záhadu ztracených dětí a hejno měla opět v bezpečí pod křídly, jsem úplně náhodou zjistila, že postrádám své kolo, které si občas (samozřejmě bez dovolení) půjčuje má dcera, ač má vlastní. Při křížovém výslechu, který následoval, jsem z ní vypáčila, že kolo „pohodila“ před barákem u babičky, kde zřejmě s otevřenou náručí čekalo spokojeně na zloděje s němým výkřikem: Vezmi si mě, vezmi... A to celých pět dní.

Dceři jsem doporučila, ať se modlí, aby tam to kolo bylo, protože jinak si beru její kolo já a ona za námi může běhat na provázku.

Korunu skvěle prožitému a vzrušením nabitému odpoledni nasadil nejmladší syn, který se po napsání zdlouhavého úkolu (při mé tiché modlitbě „už aby to bylo“) vytasil s obzvlášť dlouhým trestem za to, že nedokáže mít zavřenou pusu a neustále ruší povídáním při vyučování...

To byla poslední kapka. Oznámila jsem mu, že jestli nepřestane kecat kdy nemá, bude do školy chodit s izolepou na hubě. Když jsem byla v nejlepším (kázání, samozřejmě), manžel mi jen tak mezi řečí povídá: „Kotě udělalo blééé...“ Čímž měl na mysli, že se vyzvracelo na krátce předtím vytřenou podlahu...

Říká se: Do třetice všeho dobrého a zlého. Děti se ztratily – a pak se zase našly (v pořádku). Kolo se ztratilo – a pak se zase našlo (taky v pořádku, zloději už prostě nejsou to co dřív). Syn dostal trest, napsal ho a izolepa je zatím zavřená v šuplíku. Kotě se vyzvracelo, já to vytřela a ... Dnes se tomu směju.


PS: Na rodičák jsem nešla. Však oni se tam jednou beze mě jistě obešli.