Svatá říše římská hledala v troskách římského impéria, ve velikosti jeho kulturního i politického odkazu. Bylo velice vzrušující a inspirativní nosit opět pomyslnou korunu římských imperátorů. Teritorium nové říše se posunulo definitivně severněji od jádra starověkého Říma a sama Itálie se stávala nesnadným soustem.

Prologem existence ŘŘ se stalo nezměrně progresivní konání Karla Velikého, jímž vytvořil pevné základy správního uspořádání vznikajícího celku. I když francká říše dlouho nepřežila svého zakladatele, myšlenka sjednocení zapustila pevné kořeny. Další stránky píše Sas Ota I., jenž roku 962 znovuupevnil Karlovo dědictví. Hned po nástupu otonské dynastie zažívala Říše dramatické okamžiky vzestupů a pádů, ať již byly způsobeny slabostí vládců, odstředivými silami šlechty, boji o trůn, dobyvačnými válkami nebo úporným bojem s papežem... S lehkou nadsázkou lze říci, že dějiny ŘŘ se doslova hemží šarvátkami, boji, válkami, prostřídané obdobími klidu a prosperity.

Francis Rapp popisuje období od Karla Velikého do nástupu Karla V. ( říše definitivně zaniká až na počátku 19. století v důsledku napoleonských válek). Obsáhnout jednou prací období delší než sedm století na značně rozlehlém a nesourodém území a pestrou směsici rivalů usilujících o trůn či papežský stolec, nutně vede ke značnému zjednodušení a zeštíhlení. Pro čtenáře znalého českých dějin v kontextu s Říší, čeká možná trošku zklamání. Až do období Přemysla Otakara II. se úloha českých knížat zmiňuje pouze okrajově, málokdy jmény, jejich pozice zůstává na kraji autorova zájmu. Do východních částí Říše nutně přesunuje více pozornosti až za vlády Lucemburků, což je pochopitelné pří významu (hlavně) císaře Karla IV.

Kladem je snaha nevěnovat se pouze mechanickému popisu změn na trůně, ale v rámci možnosti upozornit na motivy, cíle a souvislosti vlády klíčových králů, respektive císařů, a určující události středověku (boj o investituru apod.). Protože, jak ukazuje rozsáhlý poznámkový aparát a bibliografie, autor čerpá podklady hlavně z německé odborné literatury, je kniha vedena těmito východisky. Dílo tak nahlíží na dějiny Říše z jiného zorného úhlu, což pochopitelně může být přínosné. Určité mezery pak lze doplnit díly jiné provenience.

Z celkového pohledu lze publikaci hodnotit jako přehlednou syntézu s důrazem na základní peripetie územního spletence, jímž Říše nepochybně byla. Pohled autora je formován vědeckými poznatky uskutečněnými především německou a francouzskou historickou školou na úkor celkově vyváženého pohledu. To však není až tolik na závadu, spíše výzvou, aby i česká historiografie naznačila pádnou odpověď. Pramenná i biografická připravenost tu nepochybně je!

^{Francis Rapp, Svatá říše římská národa německého, vydalo nakladatelství PASEKA v roce 2007
Zdroj fotografie: www.paseka.cz}