Skoro se zdá, že studovat teologii, nedokončit ji, absolvovat s filozofií, vyhrnout si rukávy a pustit se do toho, dláždí elévu spisovatelství cestu k celosvětovému uznání. Vida. Jak snadné!

Mika Waltari zapůsobil rozsáhlými historickými romány nejen ve své zemi. Když se podíváme na zmatek v politické orientaci tvůrce a dobu, v níž se etabloval, najdeme obdobu mezi tvůrci i u nás. Historické kulisy, časté přesazení děje vně domácí scény. Vděčný alegorický vůz pro ty, co uměli psát a názory balili do balíčku minulosti. Unikli stávajícímu státnímu establishmentu, cenzuře a bohužel, někdy i sobě. Waltari rozrazil dveře literárního salónu novelou Cizinec přichází (1941). Vyhřezlé rozdíly města a venkova, symbolicky vykreslené postavy, drsný příběh lásky a nenávisti. Story, vsazené do rodiště jeho matky mi přijde z Waltariho tvorby pořád nejsilnější. Protože mu věřím každé slovo. Protože ukazuje už úvodní větou úspornost, vypravěčskou schopnost a čistotu použitého stylu. (Mimochodem, větou hodně citovanou. Proto ji uvádím.) „Jarní den se klonil k večeru, když cizinec vstoupil do domu“. Novela byla dvakrát zfilmována a oprávněně patří k finskému zlatému literárnímu pokladu.
Během 2. světové sloužil finské rozvědce. Psal o Litvě, Lotyšsku, Estonsku. Po uzavření míru se Sovětským svazem musely knihy zmizet. Waltarimu „přišili“ koketerii s nacismem, prozřel, ale celé Finsko drželo tu linii, když vezmeme v úvahu válečnou strategii jednotlivých států. Někomu se zdál příliš plodným autorem a tak jej pasoval na grafomana. Našli se tací, co spisovateli vytýkali neuvěřitelnou fantazii. Většinou ti, co žili zcela bez ní. Jistě, je to útěk z reálu, ale dá se psát bez ní?
Na knihu Egypťan Sinuhet (1965), když u nás vyšla, jsem stál frontu o knižním čtvrtku (pro mladší a neznalé: bolševický výmysl k evidenci vytisklého a prodaného materiálu, často s úděsem v očích točeného kameramany západních televizí). Načež jsem se dozvěděl, že v Egyptě zcestovalý autor nikdy nepobýval. Klesl do družstva, za něž kope Karel May. Pozor! To je slušné. Ostatně, Sinuhet a Vinetou jsou útočná tykadla jak hrom. U nás ještě určitou proslulost získal román Tajemný Etrusk. Jednou jsem v Náprstkově muzeu viděl o Etruscích výstavu. Jejich figurálnímu umu a proporčnímu stylu se musím smát ještě dnes. Uctívání falu nepřekonané. Má kolegyně, celá zelená, šeptala modlitbičku: raději rovníkovou Afriku. Jó, holt art.

Markéta Hejkalová napsala skoro všeobsažnou knihu Fin Mika Waltari. A Renata &Sindelářová ji zde představila s důrazem na Waltariho život neméně důkladně. Nosil bych dříví do lesa.

Představte si, ten finský grafoman toho má sloupec. Stačil umřít 26. 8. 1979, ale básně, dramata, rozhlasové hry, pohádky, běhají po světě. Myslím, že jím psané jídelní lístky bychom našli v i kufříku pozůstalostí Járy Cimrmana. Vydal se výzkum tímto směrem?

zdroj fotografie www.johanesville.net