Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 12.11.2019, svátek má Benedikt 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 504
Publikovaných článků: 12757
Komentářů: 11041


Měření



Domů aneb memoáry šestnáctileté au-pair

05.10.2007   Tereza Holanová   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

„He-he-he-pčíííí!!“
Nečekaná situace mne vyvedla z míry natolik, že jsem upustila nejen mikinu, cestovní pas, letenku, ale i igelitku se svačinou, jež se samosebou hned vysypala ven, na zem rozlehlé letištní haly.
Nebyl tu nikdo, kdo by řekl: „Zdravíčko“ nebo klišé „Je to pravda.“ Kolem mých uší se valily desítky neznámých slovíček, jejichž zdrojem byla ústa stovek vyžraných „angližranek“ posedávajících všude kolem...

Jak jsem tu řeč nenáviděla! Jen stěží jsem si uvědomovala, že uplynul sotva měsíc od doby, kdy jsem spadla rovnýma nohama do víru nekonečných frází „Yes, I´m Ok“ – ačkoliv to právě nebyla pravda, „Thank you...Yeah...“ a neopomeňme „I don´t understand“... Jak jsem si po vstřebání první půlhodiny intenzivní angličtiny slibovala: „To až poletím zpět, budu umět lépe jak oni...“ A realita? Po týdnu konverzace jsem získala pocit, že zdegenerovanější moje mluva už být nemůže. Nesrozumitelné plkání pro mne začalo být místo senzace jen monotónní zvukovou kulisou.

Konečně jsem vylovila kapesník – odkud jinud než ze dna nelidsky narvaného batohu, posadila se a rozhlížela se.
Čas plynul...
Rozhlížela jsem se po odletové hale, kde jsem nyní seděla téměř sama. Před okamžikem zmizel štrůdl Angličanů a jiných domorodců toužících po teple a modrém moři ve Španělsku a do vysněného momentu zbývala ještě hodina. Jen hodina! To přece nemůže být nekonečný čas. Vždyť už jsem tu stejně dlouhou dobu seděla a jak to uteklo!

Cítila jsem radost, nervozitu. Kromě kabely napěchované dárky pro nejbližší, kupy trpkých zkušeností jsem si vezla i dvoutýdenní neléčenou angínu, horečky, červený nos, rudé oči od prořvaných nocí a zalehlé uši. Jak jen zareagují na změnu tlaku v letadle? (proti všemu očekávání odlehly)
Cítila jsem úlevu, ale i obavy. A NUDU. Pocit, kterého jsem si div nevážila. Vždyť po měsíci „Školy života“ jsem zapomněla, co to vůbec je. Připadala jsem si jako veliký omyl v prostoru i čase, protože jsem neměla co dělat, mohla chvilku jen tak sedět a pozorovat letadla. Cizí...Na to své jsem si ještě měla počkat.

Stále jsem se vracela myslí tam, do monstrózního zaneřáděného domu, za jehož branou začínal nový svět, v němž vše mělo svůj řád, kde panovala hesla „CHAOZ, HLUK, NEPOŘÁDEK, NADÁVKY“, kde se z individuální, kreativní osobnosti stával robot... A všude bylo nějaké to dítě.
Opravdu tato noční můra skončila? Nebo mne za chvíli jen oznámí budík, že je čas na další dávku léků proti ukrutné bolesti hlavy, horečce nad třicet devět, malátnosti a jiným nepříjemnostem, s nimiž jsem opravdu velmi těžce plnila svůj úvazek býti au-pairkou dvanáct a více hodin denně.

Ale sen to nebyl. Seděla jsem na letišti města Newcastle, daleko (nejméně hodinu cesty autem) od malých uvřískaných spratků, morčete, které trpělo neustálou tendencí zdrhat, podkrovní cimry, která byla svědkem tolika slz a zoufalých telefonátů domů.

Trpělivě jsem čekala a každou chvíli kontrolovala hodinky. Do 10,15 a.m. chyběla slabá půlhodina a odlet právě odložili o hodinu.

Copak se asi právě dělo v Shotley Bridge? Anna se jistě vrátila zpět do vyhřáté postele, kterou musela kvůli odvozu ex-služky opustit, a setrvá v ní minimálně do brzkého odpoledne, kdy bude touha nejmladší ratolesti vidět mámu neúnosná. Tommy nejspíše bezcílně bloumá barákem a zjišťuje, že jeho parťák zmizel. Že si bude muset najít někoho nového, kdo s ním bude v přestávkách mezi věšením prádla, uklízením a dalšími činnostmi budovat bunkry, sledovat nekonečné seriály a pak je interpretovat.
Nahoru, dolů, z obýváku do kuchyně... Tudy všude pobíhá malé, asi pětileté děvčátko. Přehlédnete-li výraz i mravy rozmazleného spratka, to že by make-upem i oděním mohla konkurovat leckteré stopařce z E55 (nedoporučuji vyslovovat před rodiči), pištivý hlásek, je to děvčátko velmi roztomilé. Kdo po ní nyní bude uklízet hračky rozházené po celém domě, zakazovat jí sprchování plyšáků a jiná dobrodružství? Tatínek Jeff – jediný rozumný člověk v této familii – se vrací z poráce až pozdě večer. Asi ví, proč... Budou mi tyto lidé chbět? A já jim? Jako pracovní síla, nelidský výrobní článek, možná...

Bylo tu ale magické slovo. DOMŮ. Co to vše znamenalo! Vlastní postel, hrstku skutečných přátel, kteří mně o své lásce dávali vědět i za moře. Objetí, pocit identity, bezpečí. Klavír, nástroj, jež mi vždy byl pomocníkem při hojení bolístek. A TEPLO, sluníčko, které mám tolik ráda. Jak jsem jen Čechům záviděla třicetistupňová vedra, zatímco na okna anglického domu bušil déšť! Těšila jsem se prostě na vše. Na tváře nepřátel, ceduli s nápisem Penny market, češtinu, volno, možnost spát déle než do sedmi rána. Slovo domů pro mne znamenalo miliony krásných věcí a bylo výchozím bodem. Něčím, čeho jsem si nikdy nevážila tolik jako tyto prázdniny. Prázdniny, které měly znamenat léto snů.

„Nemáte dostatečný kredit pro spojení požadovaného hovoru. Váš kredit je...“ SAKRA!! Jak mám proboha dát vědět našim, že se letadlo zpozdí o další dvě hodiny a že mne místo v jednu mají vyhlížet s úderem čtvrté?!
A to jsem neveděla jistě.
Praha si toitž s dovolením velmi sprostě a neuváženě dovolila z terminálu obsahujícího seznam a časy odletů dočista ZMIZET!
Něco o dalších dvou hodinách čekání jsem navíc přelouskala z řeči jednoho domorodce. Ale bylo to jisté? Zachvátila mne mírná panika.

Nebylo to holt jako v Ruzyni, kde jsem následovala zkušenou tetičku Zuzanu, která mi při přeletů na britské ostrovy měla pomoct totálně se vším. Místo toho stihla ztropit na letišti skandál, kvůli tomu, že jsem odbavila svá zavazadla bez toho, abych „propašovala“ jejich třicet kilo nadváhy a zaplatila za ni pokutu. Pourážela celou mou rodinu a zavolala své přítelkyni, jež mne jako pomocnici netrpělivě očekávala, vytmavila mne v tom“nejlepším“ světle a připravila tak ideální půdu pro mé přijetí

Teď jsem byla sama. Kdybych se dobrovolně nerozhodla odletět o měsíc dříve, než bylo plánováno, seděla jsem tu spolu s Lenkou. Ta ale zůstala v domě Stresu. Pobytem trpěla stejně jako já, až moc ji ale lákala vidina zisku (později jsem ovšem zjistila, že jsem si v místní morasvkotřebovské továrně za měsíc vydělala více – klasika, osmihodinová směna...) a v posledních dnech bylo možno jen litovat a rvát si vlasy, že to nezabalila též.
Co bych jen bez Lenky byla? Naprosto jasně jsem věděla, že kdykoliv mne přepadne skepse z hrůzných zážitků, jež jsem prožila, mohu si gratulovat a děkovat všem božstvům, že jsem se s devatenáctiletou Slovenkou, stejně jako já služkou – jejím úkolem bylo od soumraku do úsvitu hlídat nemluvně - téměř okamžitě spřátelila. Navzájem jsem se držely, ve volných chvílích vehementně pomlouvaly pány domu, pomáhaly si s prací...

„Excuse me. Can you tell me when does the plane to Prague leave??“
„Čo povedala? Já něrozumel... „

Je to možné? Skupinka Slováků!
„Já som Darina a tiež som robila au-pair... Bolo to fajn...U teba nie? V Glasgow som bola...“
„Tam to znám. Mám tam dědu. Také jsme tam jeli na vákend na návštěvu...“
„Boli ste tiež u moria? A kde?“

Ovšem, že jsem byla u moře. Severního. Vykoupala jsem se v něm. Počasí nic moc (10 stupňů Celsia), vál studený vítr. Angličani chrochtali, jaký je to krásný den, takové teplo a houfně se hrnuli dovody. Já mezi nimi. Nejsem a nebudu otužilec, ale zprávy o tropických vedrech z domova mne natolik přiváděly k šílenství, že jsem neodolala. Co na tom, že jsem tím zavolala na angínu, která se vzdálila sotva o pár metrů „Pojď ke mně, chybíš mi“ a ona se nedala prosit. Díky své blbosti se mi však paradoxně povedlo oživit měsíc ve znamení stereotypu, dřiny, drilu jedním z mála krásných a příjemných zážitků. Ač projížďka hasičským vozem, noční party či (ironie) cesta anglickou MHD s dvěma malými dětmi, třemi igelitkami obsahujícími zásoby jídla, oblečení a hraček na celý den, s moji do té doby školáckou anlgičtinu a špatným zdavotním stavem za to také stály. Jasně, pracovala jsem u boháčů, kteří neměli auto, leč minibus...

Díky Slovákům mi zbytek čekání utekl rychlostí přímo kosmickou!
„Pozerajte, už to poletie!“
Tak jdeme...

Dále? Ukázala jsem pas, odevzdala letenku, z níž mi zbyl malý ústřižek, v letadle se usadila k okénku. Po vzletu si povídala s Darinou a sledovala chuchvalce bílých obláčků... A těšila se DOMŮ!


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2561 s