Vážení,
nastal nám podzimní čas, čas dešťů, chladných šedých dnů, ale taky babího léta, bohaté palety barev listí stromů a dozrávajícího ovoce. Mimo jiné je to také doba sklizně brambor, vinobraní a trnkobraní. Ale znáte můj názor, že ani ty šedivé sychravé dny nejsou všední. Alespoň si můžeme zanadávat na nepřízeň počasí a na uklidnění si dát čaj s rumem nebo se slivovicí.
Na naše mistry politiky už nás přestalo bavit nadávat, teď snad vás zaujalo zapůjčené auto premiéra nebo 300 milionové akcie expremiéra Grosse. To já si jen řeknu, že mám smůlu. Terénní volvo mi nikdo nepůjčí a na nákup akcií, kterými bych pak chtěl ručit za půjčku, taky ne.
Divím se, že se ještě neujal pojem "běžný občan". Pokusím se ho definovat. Nemá průměrný plat, má kde bydlet, neví, koho volit a špatně se vyrovnává s pojmem demokracie. Byl nadšený naší samostatností, když to Svaz nezávislých republik připustil, taky byl nadšený vstupem do Evropské unie. Není nadšený, že bude platit euro, a když si přepočte svůj plat 15 000 Kč na 500 euro, špatně spí. Rozčilují nebo baví ho Vyvolení, Vem si mě, útěchu najde v Ordinaci v Růžové zahradě, na Ulici, na Letišti či ve Velmi křehkých vztazích. V TV v podstatě totiž nic jiného skoro nedávají. Dál ho uklidňuje, že pivo se zdražuje po korunách a cigarety po deseti korunách, neboť na to stejně nemá. A taky se nachází v útlumu z trvalé patové situace na českých politických prknech, co znamenají český svět. Bojí se reformy zdravotnictví a hrozí se ze situace ve školství, kde odborníci konstatují, že naši žáci vystupují ze škol čím dál hloupější. Z padesáti procent je rozvedený a když ne, trpí komplexem. Je to samozřejmě vše nadsázka, ale…? Pokud byste se někdo nedej bože cítili jako běžný občan, řešte to tím, že sami sebe budete mít rádi a budete si sebe víc vážit.
Rád bych se ještě vrátil ke svátku svatého Václava a Dni české státnosti. Že svatý Václav ve smyslu křesťanství světec byl, nelze zpochybňovat. Václav, toť velmi věřící křesťan, takto vychovaný babičkou kněžnou Ludmilou, Přemyslovec a zakladatel klášterů a kostelů. Byl knížetem Českého knížectví. Dovedl ale i vést války a počínat si jako tvrdý diplomat. Když však v roce 929 vtrhl vévoda saský a král východofranský Jindřich I. Ptáčník společně s bavorským vévodou Arnulfem do Čech a octli se až u Prahy, Václav se jim podrobil. Uznal své vazalství a za tribut pacis, roční poplatek pěti set hřiven stříbra a sto dvaceti volů, zajistil mír. Jeho bratr Boleslav ho 28. září 935 ve Staré Boleslavi zavraždil a ujal se vlády, kterou si ale musel vybojovat likvidací Václavových příznivců. Teprve po čtrnácti letech dokázal Ottovi I. Velikému, císaři Svaté říše římské, synovi Jindřicha I., že je schopen vojensky uhájit  samostatnost Čech. Vidíte, že politická situace v Česku byla vždy vypjatá. Teď se naštěstí politici nevraždí, spíš se znemožňují a výjimečně fackují. A tak závěrečná otázka zní: „Odkdy se vlastně počítá ta naše česká státnost? A odkdy moravská? Co na to říká kníže Mojmír?“
Teď ale něco o pohodě. Projděte se po Holici za pěkného dne a zjistíte, že je čím dál pěknější, stojí tu jen pár neopravovaných domů. Zajeďte si do Olomouce, procházka městem také stojí za to. Nebo vyrazte do lesa na houby. Já chodím moc rád. V každém případě se nadýchám vůní podzimního lesa. Houby najdu vždycky, buďto najdu hřiby nebo houby s octem. A ještě nezapomeňte na památku zesnulých, nejen na dušičky. Četl jsem dvě krásná přísloví: „Když živí vzpomínají, mrtví se v nebi radují.“ A: „Ti, které jsme měli rádi, nezemřeli. Žijí v nás.“
Zdravím vás a přeji pohodové dny se sluncem v duši a srdci. Petr &Safránek

^{Zdroj fotografie: archiv webmagazinu (autor: Alexander Kirilov)}