A tak se dozvíme, že „lidé umí konejšit jen žal, co sami nikdy nepoznali,“ a že „je snadné dávat rady jiným, když klesají pod strašnou vahou žalu, ale být moudrý v utrpení sám, to nikdo nedokáže.“

A nebo třeba i to, že „námluvy, svatba a pokání jsou jako tanec – při námluvách se vytáčíme zvesela a křepce, až se nám z toho zatočí hlava, na svatbě už nejde tolik o vytáčení, ale o majestátní, způsobný krok sun krok, a pokání je jako tanec smrti, z toho se už nevytočí nikdo...“

Hrdinové této Shakespearské komedie jsou v podstatě „jen“ lidé. Milují se a nenávidí, líčí pasti a pak do nich sami padají, chtějí nad druhými vyzrát, ale nakonec zjistí, že prohráli své srdce. Héró, dcera guvernéra Messiny, se zamiluje do Claudia a on do ní. Ale aby to neměli tak jednoduché, bídák v podobě nevlastního (a tudíž zavrženého) bratra dona Johna, který Claudiovi nemůže odpustit úspěch a svému bratrovi moc, utká smyčku, do které se chytí Claudio i don Pedro a ubohá Héró, která s tím vlastně vůbec nemá nic společného, se stává jejich společnou obětí. Nařknou ji z nevěry, z hříšné prostopášnosti, nedají jí možnost obhajoby, vlastní otec ji zavrhne a přeje si její smrt a ta nakonec málem doopravdy přijde.

Jediný, kdo věří v nevinu Héró, je její sestřenice Beatrice, prostořeká kráska, která láskou odjakživa pohrdala a vysmívala se všem zamilovaným a donedávna vlastně i Héró. A protože ani Beatrice není bez srdce, zjistí, že láska do svých sítí polapila i ji. Ta láska, která přichází tak nečekaně, až to většinu z nás zaskočí a pak děláme chyby, které leckdy nejdou napravit. V komedii „Mnoho povyku pro nic“ nakonec všechno dobře dopadne, ale na lásce Héró a Claudia, který ji tak rychle zavrhl, aby ji nakonec znovu přesvědčoval o své lásce, zůstane už ležet nepatrný stín nedůvěry – je možné milovat a vzápětí nenávidět až k smrti? Je možné zapomenout na lásku ve zlomku vteřiny a pak ji jako mávnutím kouzelného proutku přičarovat zpět během vteřiny druhé? Jde ještě o lásku a nebo pouze o její umírající stín?

Možná bychom té lásce neměli dávat až moc velkou důvěru. A možná... možná i přesto ano. Protože kdo by alespoň jednou za život nechtěl slyšet slova: „Chci žít ve tvém srdci, umírat v tvém klínu a pohřbít se v tvých očích?“


^{Sbírku čtyř Shakespearových divadelních her vydal Knižní klub v r. 2006
Zdroj obrázku: knizniweb.cz}