Samotné slovo rituál pochází z latiny a značí něco spojeného s obřadností. Ekvivalentem tohoto slova mlže být v češtině právě „obřad“. Tyto projevy většinou náboženského cítění ovšem považovat za samoúčelné taškařice, jakými se mohou ateistům zdát. Vynecháme-li funkci náboženské, znamenají také stmelení kolektivu, prohloubení cítění a nastolení norem. Ty přetrvávají v různých společenstvích po celá staletí a liší se základně dle lokace, ve smyslu svého vzniku.

Křesťanský ritus

Druhé slovo většina z nás čte poprvé. Jedná se o náboženský termín, označující liturgii, či různá náboženská nařízení, konání a podobně. V křesťanském prostředí ovšem nabírá ritus mnoho forem. Liší se dle církve, která jej provozuje. Například u nás asi nejznámější, církev římskokatolická, provozuje ritus římský. Oproti tomu církve pravoslavné se přiklánění k ritu byzantskému. Bohoslužby, které zahrnujeme právě pod onen ritus, můžeme poté například u církví východních (pod které spadá i zmíněné pravoslaví) dělit na eucharistické, neeucharistické a další.

Přestože každý z nás ví, že katolická církve má, povětšinou v neděli, mši, již o poznání menší procento z nás některou navštívilo. Kostely nezejí prázdnotou pouze na půlnoční. Většina Čechů se na běžnou mši bojí – znalí lidé si tam stoupají, sedají, zpívají a neznalému oku se zdá, že z davu vyčuhuje a smysl celého konání vůbec nechápe. Nebude proto na škodu si stručně přiblížit katolický „rituál“ v podobě mše.

Na počátku přichází kněz, se svým pomocníkem – jáhnem před věřící. Někdy se během jejich příchodu zpívá, jindy přečte kněz úvodní slovo. V něm rozpoznáme, o čem má dnešní mše pojednávat. Kněz poté zahájí obřad znamením kříže, ke kterému se věřící připojí. Následuje chvíle pro zamyšlení se nad svými skutky. Tato chvilková meditace nad sama sebou končí oním i ateistům známým prosebným popěvkem: Pane smiluj se či Kyrie eleison. Následuje modlitba a čtení z Bible. Žalmy, které se taktéž nacházejí v této knize, bývají často zpívány. K závěru pronáší řeč kněz. Často se jedná o velmi zdařilou reflexi současného dění (a to jak globálního, tak intimního) v konfrontaci s Biblí. Nastává čas oběti (osobně tento výraz považuji za nešťastný, neboť asociuje spíše mučení zvířat, které se v kostele rozhodně nekoná)a mše je ukončena. Věřící předstupují před kněze a ten jim do úst vkládá oplatku – hostii. Mše končí…

Islámský salát

Ne, nejedná se o žádnou zeleninu. Salát znamená modlitba. Právě ta zastává v islámu nejdůležitější místo v obřadu. Každý den jí správný věřící zopakuje alespoň pětkrát. Každé modlitbě předchází omývání, které značí očištění se od hříchů. Zatímco během křesťanských obřadů věřící sedí a stoupají si, islámský věřící začíná ve stoje a končí v pokleku, obličejem k zemi. Modlící, kteří ještě stojí, naorientují svá těla směrem k Mekce, pronášejí:

„Alláhu Akbar (Bůh je největší), (opakuje se čtyřikrát);
Ašhadu An La Illáha-il-l-Láh (Dosvědčuji, že není boha kromě jediného Boha), (opakuje se dvakrát);
Ašhadu Anna Muhammadan Rasúlu-l-láh (Dosvědčuji, že Muhammad je Prorokem Božím), (dvakrát);
Hajja ’Ala-s-sálah (Pojďte rychle k modlitbě), (dvakrát a obrací tvář doprava);
Hajja ’Ala-l-faláh (Pojďte rychle k úspěchu), (dvakrát, obrací tvář doleva);
Alláhu Akbar (Bůh je největší ze všech), (dvakrát);
Lá lláha llla-l-láh (Není Boha kromě jediného a opravdového Boha), (jednou).“

Celý rituál končí krátkou meditací v sedě.

_{Zdroj obrázku: www.peteralanya.estranky.cz, modlitba převzata z www.wikipedie.org}