Ten poslední bod jsem pak jako jediný skutečně dodržela, když jsem se v situaci ocitla. Ale to divoké zvíře, které ve mně násilník svým napadením probudil, se tvárné slečně rozhodně nepodobalo. Zuřivě jsem se rvala! Naštěstí byl natolik opilý (či možná zfetovaný), že se mi podařilo ho rozhodit z rovnováhy. Zbavený chumáče vlasů, pokousaný, podrápaný a zfackovaný nakonec upadl. Využila jsem toho a utekla dřív, než se zase vzchopil. A mé pocity v tu chvíli? Kdybych se nebála, že se vše obrátí v jeho prospěch, nejraději bych zůstala, abych mu mohla zarýt podpatky do ksichtu. Ano, v ten moment jsem k němu cítila takovou nenávist, že jsem si v duchu libovala v sadistických představách. Kdyby mezi námi došlo k tvrdší potyčce, obávám se, že bych byla schopná ho i zabít.

A tady se dostáváme k tomu zásadnímu problému. Kdybych ho totiž skutečně usmrtila, mohlo by se mi stát, že by mě naše zákony za toto jednání, tedy za nepřiměřenou obranu, odsoudily.
Nepřiměřená obrana. Už ten samotný výraz se mi nelíbí. Jestliže mě někdo napadne, nebo se mi vkrade do bytu, měl by počítat s nejhorším. On je ten, kdo porušuje zákon! Ať ho tedy nevolá na pomoc, když přijde k úhoně! A to platí jak pro činy fyzického násilí, tak pro trestné činy majetného charakteru. Pokud si za dveře svého vlastního domu přivedu drát vysokého napětí, měla by to být čistě moje záležitost (a moje riziko, že se na past nachytám jednou sám). Ale jestli si nějaký zlodějíček způsobí rozsáhlé popáleniny, když se ke mně vloupe, ať si nestěžuje. Neměl tam co pohledávat. Musí počítat s tím rizikem, musí mít stále na mysli, že porušení zákona a omezování svobody druhé osoby se trestá. Každý potencionální zločinec by měl počítat s rizikem, nejen že může skončit ve vězení za trestný čin, ale také může skončit s těžítkem na hlavě.
Pravda. V některých situacích by zákona v absolutní prospěch napadeného mohl někdo využít. V americké Louisianě třeba zaznamenali před několika lety případ, kdy muž zastřelil na svém pozemku studenta (v šaškovském oblečení), který si spletl adresu, když mířil na Halloween party. Ačkoliv zde se podle mne jednalo skutečně o tzv. „nepřiměřenou obranu“, útočící muž dosáhl osvobození. Obhajoba ho ze zapeklitého procesu vysekala argumentací, že muž se oprávněně obával o svůj život.
O přiměřené či nepřiměřené obraně mluví zákony v různých zemích velmi rozdílně. Zatímco v USA platí zákon potvrzující právo chránit svůj domov proti vetřelcům, v Čechách by to zmíněnému střelci rozhodně neprošlo. V první řadě proto, že podle našeho Trestního zákona totiž „nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku“. Tady jsem ještě ochotná přimhouřit oči, pokud soudce vezme v úvahu fakt, že napadený je oběť a tudíž ve zřejmé nevýhodě. Nemusím však střílet každého, kdo se ocitne na mé zahradě. Na druhou stranu, pokud již vetřelec pronikne do mého domu, tady se mi zdá jeho nekalý úmysl natolik zřejmý, že se mi žádná sebeobrana jako nepřiměřená nejeví, přestože vetřelec si třeba jen chce nenávratně vypůjčit mou sbírku obrazů. Náš zákon však bohužel říká, že „nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závaznější než ten, který hrozil“. Toto tedy chápu tak, že když usmrtím ve svém bytě člověka, který mi šel pouze vyloupit trezor, ale neměl zbraň a nechtěl mi ublížit, neudělala jsem vše, čím bych mohla tuto smrt odvrátit – nesvázala jsem ho, nenacpala mu do úst roubík, nevyhrožovala jsem dostatečně včas a dokonce jsem útočníka neseznámila s jeho právy a povinnostmi. A tak se obávám, že nejspíš mnohdy záleží na samotném soudci, víc než na zákoně, jak podobný případ rozlouskne. Protože strach a s ním spojené jednání v afektu, které hrálo i v mnou prožitém případě významnou roli, se prý počítá pouze jako polehčující okolnost, ale ne důvod.
Mezi doporučené technické prostředky k obraně, za které vás nikdo soudit nemůže, pak patří spreje, paralyzéry, plynové pistole (jenomže ty prý útočníka často vyprovokují k použití skutečné pistole), osobní alarmy, intenzivní svítilny, neprůstřelné vesty a obušky. Zkrátka samé humánní věci (aby nedošlo ke zbytečné ztrátě na životě). Pokud jdete právě po ulici, doporučuje se chovat se sebevědomě, protože na takové osoby si každý útočník netroufne. I proto se oběťmi často stávají děti, dívky, ženy, senioři a postižení lidé. Když ale čtu takovou statistiku, připadá mi to tím víc nelogické - neměl by právě ty fyzicky slabší zákon intenzivněji chránit?

^{Zdroj foto a informací: www.mvcr.cz}