Rozhodnutí se zrodilo v mé hlavě počátkem prosince. Ne, nestala se ze mě super hrdinka, běhající po Praze v neodolatelně přiléhavém kostýmku. Jen mi došlo, že lidé mají vrozenou určitou odtažitost a doufají, že pomůže někdo jiný. A právě tuto odtažitost jsem hodila na chvilku za hlavu.

Den první
Maminka s kočárkem na schodech do tramvaje. Na první pohled nepřekonatelná výška jí dělí od zadní plošiny a hrozí, že se tramvaj s kolejním zaskučením a zvukem „crrrdrrrn“ rozjede. Nikdo se nemá, aby vzal kočár z druhé strany a došoupl ho do tramvaje. Přiskakuji proto ke schůdkům a ochotně se chápu spodního oje dětského kočárku. „Děkuji,“ špitne mladá maminka. Moc brzy.
Víte, kočárek není jednoduchá věc. Skládá se z několika částí. Není to jednolitá konstrukce, jako ony staré kočáry péráky, ve kterých nás vozívaly maminky coby škvrňata. A tak uchopím konstrukci a rázem zjišťuji, že v ruce držím jen jednu část a druhá zůstává na chodníku. Sápu se po ní a zároveň se snažím neupustit ono roztomilé děťátko. To se záhy mění v nejhorší noční můru a spouští: „Uááááá, bůůůů, uáááá!“ Zděšeně skládám kočár, maminka vyděšeně kouká a uklidňuje dítě. Zmateně vyskakuji z tramvaje, kterou nechci jet. Ještě mi stihne přivřít nohu. Naštěstí jen trošku... ale i tak mi na růžových kalhotách zůstává šedavý flek od izolačních gum... První den pomoc tedy neslavná, i když v důsledku s happy endem (tedy, alespoň pro maminku s dítětem)

Den druhý
Na stanici Florenc vidím slepého pána. Jiný muž spěchá kolem něj a neváhá do něj ramenem vrazit. Slepý pán jej prosí o pomoc, kudy z metra ven - Pražáci vědí, Florenc se občas pěkně zamotá. Pán jej vytáhne za ruku z přepravního prostoru, nechá stát ve vestibulu a utíká dál. Přichází má chvíle a nabízím rámě s pomocnou rukou. Pán potřebuje na odjezdové stání číslo 1. Autobus odjíždí za 5 minut. Rychlou chůzí stihnutelné.
Vybíháme schody a míříme na nádraží. jenže, ouha, kde je jednička? Pán nevidí, já nevím. Úplně na druhém konci vidím pětku. Táhnu tedy pána až tam, přeci jen, jednička musí být blizoučko. Není. Stojí přesně v místě, odkud jsme vyrazili. A já si jí nevšimla. Ubohého pána tedy vláčím hlava nehlava zpět. Nutno podotknout, že ono místo, kde nakonec odjíždí, navrhl on a bez něj by jsem si ho vůbec nevšimla. Bus stihnul, ale kvůli mě úplně utrmácen. Inu, výsledek dobrý, i když dost krkolomně...

Den třetí
V kontejneru s tříděným odpadem vyhodil někdo celou krabici do směsného, místo do papíru. Naštěstí zůstala čistá. Dobrý skutek potřebuje i příroda, a tak čísi chybu napravuji. S dobrým pocitem - to víte, první věc, kterou jsem udělala dobře - pokračuji na cestě k vedlejšímu domu, za kamarádkou na předvánoční večerní návštěvu. Doma je celá famílie, pochlubím se tedy novým skutkem, zanadávám na bezohlednost některých lidí a neschopnost hraničící s idiotismem třídit odpad.

Den čtvrtý
Na hlavním nádraží žebrá malé romské dítě. Hubené jak lunt a tvrdí, že nemá co jíst. Vytahuji proto svou svačinu - chléb se salámem a jablko - a hodlám dotyčné dítě podarovat.
„Tumáš, je to moc dobrej salám. A neboj, nic tomu neni,“ komentuju.
Pohrdlivě vzhlídne: „A nedáš mi radši cígo?“
Nebere. Nekouřím. Odcházím.

Den pátý
Celý den nevidím jedinou šanci ku pomoci. Asi je to dobře. Vždyť se zvoralo, co se mohlo...
Večer jdu s kamarádkou ze sousedství do kina. Prý, ať k nim chvíli nechodím, maminka se na mě zlobí.
„Proč?“, nechápu udiveně.
„No, že jí nadáváš do idiotů... Tu krabici do směsky hodila ona.“

Den šestý
Končím. Už budu pomáhat jen tam, kde mě bude skutečně třeba...

_{Foto: http://www.homesforkids.org}