Začněme u té nejpopulárnější a v současnosti také nejdostupnější sci-fi komedie: Adéla ještě nevečeřela.  Kořeny skvěle zpracovaného námětu musíme hledat mezi knížkami. A to ne jednou a kvalitní, nýbrž mnoha paperbackovými Rodokapsy. Příběh protkávají vtipné situace, převratné technologie, kýčovitě hloupoučká romantika a samozřejmě výborný „záporák“ baron von Kratzmar v podání Miloše Kopeckého a jeho ještě zápornější hrdinka, masožravá rostlina Adéla (rostlinná herečka zřejmě stejného jména). Oproti vychytralému, v botanice zběhlému baronovi, stojí geniální a zkušený (a samozřejmě také krásný) Nick Carter v podobě Michala Dočolomanského (toho můžeme vidět například v loňském snímku Bestiář – má zde roli otce) a starý gentleman, profesor Boček. Baronova pomsta za propadnutí z přírodopisu se má brzy naplnit… A do toho všeho se zamotá i jedna okouzlující mladá dáma… V dalších rolích, krom výše zmíněných, můžeme spatřit Rudolfa Hrušínského, Naďu Konvalinkovou, Ladislava Peška, Olgu Schoberovou, Květu Fialovou a Martina Růžka. Režie se ujal zkušený Oldřich Lipský a roku 1977 z námětu Jiřího Brdečky vykouzlil nejlepší komediální sci-fi minulého režimu.

Těm, kdož si váží výtvarné stránky filmu a mají rádi spisovatele Julese Verna již není potřeba příliš napovídat, o kterých snímcích se píše dále. Samozřejmě Zemanův Vynález zkázy a Ukradená vzducholoď . Do filmového koktejlu později přimícháme i Cestu do pravěku a Barona prášila od stejného režiséra. Nicméně, vducholoď, polétadlo, poháněné nehořlavým plynem, podle kterého nese celý snímek jméno, zmiňme jen stručně. Kupříkladu připomenutím děje: Pět kluků, jedna vzducholoď a na obzoru nevídané dobrodružství plné pirátů a zlatých pokladů. A honem k Vynálezu zkázy! Profesor Roch objevil nevídaně výbušnou látku a hodlá na ní také řádně zbohatnout. Ale ouva, vlády nepřistupují na jeho vysoké finanční podmínky. Profesor se hroutí. Na scéně se ukazuje zločinec Artigas, unáší profesora i jeho pomocníka a dává mu volné pole působnosti. Moc dobře totiž ví, že s jeho pomocí dokáže z utajeného ostrova ovládnout celý svět.

Karel Zeman natočil snímek roku 1958 a krom výtečného děje známého románu zaujme i stránkou výtvarnou. Použil totiž původní knižní ilustrace a vytvořil náčrtky, které jakoby procházely genezí podobnou vývoji civilizace od renesance až dodnes. Do toho charismatický hlas Lubora Tokoše v hlavní roli, krásné kulisy, masky a účast Františka Hrubína na scénáři vedla k tomu, že film zůstal dodnes klasikou nejen u nás, ale i v dalších státech. Podobně jako Cesta do pravěku.

Pamatuji si z vlastní zkušenosti, jak mě během hovoru šokoval člověk, který směle prohlásil, že jí nikdy neviděl. Do té doby jsem zřejmě žila v domnění, že jde o celorepublikově známý trhák, který sklízel úspěchy po celém světě (včetně Ameriky) a tudíž jej viděl každý. Ale zpět k filmu. Ústřední motiv onoho nepostradatelného stroje pro cesty časem zde ztvárňuje příroda sama – ve formě řeky. Chlapci najdou u jeskyně trilobita, zkamenělinu starou miliony let. Těžko pochopit, odkud se vzala, jak zkameněla a proč již nežije dnes. A tak se hoši vydávají na dlouhou plavbu napříč vývojem Země. Jako jednomu z mála režisérů se krom na svou dobu perfektních triků Zemanovi zdařilo spojit pedagogický prvek se zábavným, aniž by děti ohrnovaly nosem. Cestou do pravěku se také statisticky několikanásobně zvedl zájem o pravěk jako takový, všechny publikace šly přímo na dračku. Zkrátka, Karel Zeman svou Cestou do pravěku nastolil na několik desetiletí dinosauří trend našeho mládí.

Takového fenomenálního úspěchu již poslední jmenovaný,Baron Prášil, nedosáhl. A to přesto, že si získal sympatie diváků a právem je nazýván pastvou duše i oka. Karel Zeman se nechal inspirovat původním textem R. E. Raspeho z roku 1785 a ve výsledku do něj obsadil českou hereckou elitu – například Miloše Kopeckého, Janu Brejchovou, Rudolfa Hrušínského a dokonce i Jana Wericha. Spojením hereckých výkonů a výtvarné stránky sálala atmosféra ještě za křesla postavená před nažhavenými televiznímu obrazovkami…