Spisovatel postavil obelisk chlapům odnikud a odevšad. Román se tváří jak čítanka životních outsiderů a hele, je to tak. Nechává jim střechu nad hlavou a najednou se ukazuje, že jako pojítko to nestačí. V závěrečné epizodě rozehrává vnitřní rozpoložení protagonistů, rozkročených nad svými upatlanými životy. Stojí nad otázkami ryze zásadními. Zda se zachovat jak veverky v kole a roztočit jej stejně jako včera, či vystoupit na pevnou zem, i když to bude bolet a zkusit to jinak. Autor napsal příběh o věčném pinožení lidského rodu za smyslem života. 

Sojku číst, znamená čekat metaforu, či dokonce pointu na konci každého odstavce. Básník, herec a producent vlastních divadelních textů se projevuje poučkou. Do publika, čtenáře i posluchače vrážíme vždy, když už to vypadá, že by i klimbal. Přesvědčeně říkám, že u Sojkovy knihy něco podobného nehrozí. Jeho slovník udržuje čtenáře ve střehu, naskicovaná scéna vybízí k dokončení. Považuji za milou péči o čtenáře.
Sojku číst znamená poznat i nenažehlené světy za oknem, zmuchlanou lásku jak papír od sekané, natržené sebevědomí podobné rukávu od božíhodového saka po půlnoční rvačce.

Jak se prosí dno, aby nebylo tak hluboko? Jak prosit únorové ráno, aby se tvářilo červnově? To nejsou kvízové otázky. Takovéhle a podobné umí román vyvolat. Aby se nakonec "červnový únor" (terminus technicus z knihy) zlomil jak o půlnoci v pase námořník. Můžeme se začít ptát. Měl ten kalendářní měsíc v úmyslu chovat se jinak než zbytek roku? Neodpoví. Jan Spálený zpívá: „ … asi v tom bude nějaký háček.“

Zákonitě jsem hledal nějaký snad epigram, tvářící se, že jej lze „adoptovat“. Ulevit knize. Má, holka, dětí ... Nechám si ho. Najděte si! Otevírá se pláň, večer zádumčivá a přes den rozesmátá. Tam rostou! I když únorově. Tedy křečovitě!

Román je svědectvím ukrytého hledačství vlastní důstojnosti obyvatel jednoho domu, předposlední stanice do pekel. Usilovného, zautomatizovaného tahání za brzdu.

^{Jan Sojka: Rok bez února
vydalo nakl. Paseka 2008
Zdroj obrázku www.paseka.cz}