"Japonsko je asi nejdražší země na světě. Tedy ne že bych prošmejdil celou zeměkouli, ale sjezdil jsem toho dost a v Japonsku bylo rozhodně nejdráž. Přesto jsem se tam cítil dobře, v té technicky vyspělé zemi, kde dveře hotelového pokoje ve 35. patře fungují na čip a automaticky se spustí klimatizace, když vejdete. Technika tu skutečně vládne. Dálnice tu proudí ve třech patrech nad sebou a auta v garážích, stejně jako jídelní talíře v bufetech, cestují na dopravních pásech.
Zřejmě se mi tam tak líbilo proto, že ač měřím 168 centimetrů, poprvé jsem si tu připadal vysoký. &Sel jsem po ulici, minul rozcvičující se dělníky, kteří za chvíli budou pokračovat v práci, ženy a muže a stařenky a starce a rozhlížel jsem se přes všechny ty dětské postavičky, jako bych byl jejich král. Nebo možná spíš generál, co má pod sebou jednotku vojáků. Oni totiž chodí tak nějak všichni stejně oblíkaní, jak v uniformě. A chovají se podle pevně daných společenských pravidel. Když ještě přičtete, že i vypadají stejně, jednoho od druhého zkrátka nerozeznáte. &Sik mužů a žen.
Ale je tu draho. Taková nějaká obyčejná polívka se špagetama tu stojí 650 jenů, za to bych měl doma dva půlkilový steaky i s oblohou. Ale lidé se tu k sobě chovají  uctivě a mírně, stále tak přikyvují, až jim jeden musí odpustit i ty šílený ceny. Každé setkání je tu takový malý obřad.
Když to spojíte s tou technikou všude kolem, pak to vypadá tak, že jdete třeba na jídlo do bufáče a jídlo na různě barevných talířcích k vám přijede na pásu – vyberete si, co chcete a když dojde na placení, stačí vám znát barvu svého talíře (zelené talířky stojí stejně, červené také). Úslužný drobný mužík u pokladny se na vás usměje, ukloní se a přesně nacvičeným pohybem vrátí vrácené bankovky do regálku. Žádný pohyb navíc, skoro jako stroj.
A pokud si usmyslíte, že se vám hrozně líbí ty zvláštní svítící obojky, které z malých psíků dělají roztomilé parádníky a z velkých tajemné psy baskervilské, stačí, když se se svým problémem svěříte vrátnému ve vašem hotelu. Nevadí, že neznáte ani japonsky, ani anglicky. Vrátný vás s haťmatilkou, jíž nerozumíte, ale s úsměvem, jemuž rozumíte, nasměruje, kudy a kam jít a na kousek papírku vám namaluje pár značek, které máte ukázat v příslušném obchodě.
Darovaný papírek působí magickou silou kouzelného proutku. Jako by tam bylo napsáno tento cizinec je převtělený Buddha, pomoz mu a on ti odpustí tvé hříchy. Komukoliv na ulici papírek ukážete, začne se klanět a ochotně ukazovat, kam máte jít dál. Až se před vámi vynoří obchodní dům. Jmenuje se úplně stejně jako prvních pětatřicet znaků na vašem papírku – vejdete dovnitř a na chvilku se ztratíte, ale pak vyzkoušíte další štěstí a znovu ukážete papírek zřízenci u vchodu. Usměje se, ukloní se a jemně na vás gestikuluje. Nerozumíte, ale on se znovu usměje a ukloní a pak vás odveze do správného patra a „předá“ vás prodavači se svítícími obojky.
Je to vážně báječný pocit, trávit dovolenou v Japonsku.
No, i když přeci, cestou zpátky do hotelu byste neměli zabloudit do turisty nenavštěvovaných čtvrtí. Protože tam už ani kouzelný papírek nepomůže. Usmívají se na vás, pokyvují, ale vědí prdky. A když se vám konečně po dlouhé době podaří nouzově najít alespoň veřejné záchodky – ocitnete se před problémem, který z těch klikyháků je dámský a který pánský. Ach jo.
Musíte tedy počkat, až přijde první zákazník – a pak už je to padesát na padesát. Nakonec určitě někdo přijde. A pokud to vydrží váš močový měchýř, tak nakonec zase jen budete mile překvapení – představte si, že ačkoliv je Japonsko nejdražší země na světě, na záchod se tady chodí zadarmo!"

^{Zdroj foto www: picassaweb.google.com, 123abc.cz}