Možná převratový večer rozpoutal již zmíněný Ondřej Linhart. Viola, notně zabydlená zvukařskými mixážními stolicemi, computerem s úkolem střihačského videopultu, foto projektorem a na všechno připraveným promítacím plátnem, připomínala vše jiné, jenom ne komorně pojatou scénu pro přibyvší poezii. Přípravy jsem sledoval s napětím. Přítomní dýdžejové s nadhledem. Pokusím se je jmenovat. Dj´s Voci-Critick, Dj Cus a Dj Richard samplovali různorodou muziku a hip-hopová technika přednesu protagonisty překvapila opravdovostí nejen mne. Zrytmizovaná a zdůrazněná kadence přednesu. Vodopády slovních spojení, opakovaně útočící na bariéru vnímavosti přítomných. Linhart docílil nejen samozřejmé pozornosti v sále, ale rozevřel prostor i pro vnitřní představivost každého jednoho posluchače. Výsledek, v tuto chvíli pouze imaginární návazné slohové práce, s otázkou co tím chtěl říci, by mě zajímala hodně. Verše „mít úplně jiný tělo“, „pornosociální válka“ a další, dostávaly až sloganovitý rozměr a jak v následujících rozpravách vyšlo najevo, uvízly nejen ve mně.

Tomáš Míka šel do svého přednesového setu s jinou vizí. Subtilněji pojatý obraz opřel o chápající hru violoncella a basové kytary. Tomáš Jenček a Dan Vojtíšek se stali důstojnými sekundáři a své leitmotivy rozehráli do vrstev směle korespondující s básníkem. Ten se potápěl do náruče ticha. Své verše mlčky promítal na plátno a nechal mluvit za sebe ruce. Strofy, rozstříhané kolikrát do jednotlivých slov, řadily nejvlastnější lidské nástroje do návaznosti a zase překvapivě přemísťovaly, seskupovaly je do nudliček stenografického pásku jako někde na nádraží. A vida.
Nemohlo nezaznít: „Tomáši Míko, co je siderodromofolie?“
Odpověd: „ Není co dodat. Vše napsáno. I na Rozhledně. Záliba v železnici.“ Tak. Jestli nasycen odpovědí usnu, vědí na lampárně. Já se cítím z obliga.
Pomíjivost slov podtrhal nezvratitelně. Přímo na zrcadle projektoru je spaloval. Vidět detailně plamínek, jak požírá písmenka poskládaná do slov, je zážitek vzbuzující nostalgii určitě.

Nechci vynechat vynalézavou práci se zajímavými ornamenty. Z počítadla před sebou je vypouštěl Luboš Jeřábek. Roztáčel je jako kluk svůj krasohled. S tím rozdílem, že pánové Linhart a Míka reagovali na každou vyslanou změnu. Nebo to bylo obráceně? Tak dalece to zkoumat nemusíme. Těžko bychom si odnášeli jiný dojem, než dobrý.

zdroj obrázku: www.vramcibezobrazu.cz