Myslíte si, že téma Dona Juana patří výsostně Molierovi, že právě on tohoto antihrdinu stvořil? Kdepak, již v roce 1630 stejný typ postavy vymyslel Tirso de Molina ve &Spanělsku. Pro nápad nemusel chodit daleko, upadající mravy tehdejší společnosti mu jich dávaly ažaž. O 35 let později se ve Francii v rámci klasicistních her vytasí se stejným námětem i Moliere. A od té doby Don Juan žije coby věčná inspirace her, oper, knih, filmů i životů.

Příběh snad není třeba čtenáři výrazněji přibližovat, známe ho všichni. Tak jen ve zkratce: Don Juan, prostopášník, velmi inteligentní a filozoficky zaměřený. Po světě se potlouká vždy s plnou kapsou (za což vděčí bohatému otci, který jej však chce vydědit a také mnoha věřitelům, kteří mu naletěli) a věrným sluhou Sganarelem. Tomu se pánovo jednání protiví, ale není dost silný na to, aby mu oponoval. A tak se zvedá jedna sukně za druhou a z očí nevinných dívek se brzy valí vodopády slaných kapek. Zlomená srdce na každém rohu, rozhněvaní rodiče a původní snoubenci číhají s dýkami ve stínu. Lstivý Don Juan si s nimi umí poradit. A když to nejde slovem, neváhá prolít krev nevinného. Ale boží mlýny melou a melou a nakonec za jeho neskutečně drzé chování vyšší moc semele i nejslavnějšího sukničkáře.

Národní divadlo pro svou scénu Stavovského divadla nastudovalo hru nově. Originální kostýmy s rokokovým nádechem a barvami, v jakých by si netroufla na ulici ani Paris Hilton, se střídají s nudnou uniformností sak a obleků dnešních dní. Obsazení Miroslava Donutila do hlavní role patří k výtečným marketingovým tahům. Kdo jej viděl ve hře Sluha dvou pánů, poletí si pro lístky na Dona Juana přímo tryskem. Ovšem, stejně rychle může být i zklamán.

Nové pojetí hry ustupuje od archetypu Dona Juana coby anarchisty - intelektuála, který svým chováním vlastně poukazuje na prázdnotu světa okolo, dnešní hrdina v sobě skrývá mnohem větší temnotu. Zkaženější, bezcitnější. Tato změna hře rozhodně neškodí, přináší jí osvěžení. Horší je ale zbytek. Hlavní role sice diváka neurazí – i když čekal trochu víc, nicméně zpěv, při kterém se vám zježí všechny chlupy na těle, se odpouští jen těžko. Polovina herců totiž vůbec zpívat neumí. A stejně zpívají. Stejně tak se zdá, že část herců vedlejších rolí neumí ani hrát. Tak nevhodná afektovanost už na prknech Stavovského divadla nebyla v takovém množství dlouho k vidění. &Slo-li by o performanci amatérského divadla, tleskám velmi bouřlivě. Ale zde, na jedné z nejlepších scén naší země? Roním slzu znechucení.

K závěru hry se k neuvěřitelným kostýmům přidá i stále živoucí avantgarda. Chcete-li pochopit tuto klasickou hru, kupte si program. Alegorií spadajících bomb tvůrci již tak nepříliš zdařený kus zazdili zcela. Kde je naše staré, dobré ztvárnění Molierovské hry? Ať si Don Juan prodělá obrodu, ale co je moc, je zkrátka moc. Ostatně, velmi vlahý potlesk plného divadla mě přesvědčil, že ve svém názoru nejsem osamocena. Jen mě zaráží recenze v tisku – četla jsem dvě a obě vynáší nové zpracování málem do nebes. Že by recenzentky nebyly na stejném díle, jako já?

_{Foto: narodni-divadlo.cz}