Srovnání je v některých oblastech poučné. Přetrvává řevnivost a osobní nevraživost, politikaření, kladení zájmů vlastních a stran nad zájmy státu a určitá „diplomacie“, nad níž nestačíme kroutit hlavou. Přidává se nezřízená chuť po ekonomickém vzestupu, kde účel zcela bezostyšně světí prostředky. Naopak na postavě prvního československého premiéra Karla Kramáře najdeme několik rysů, které z něho činí politika s velkým P. Samozřejmě z dnešního pohledu některé jeho kroky vidíme jako nereálné, či dokonce úletové, ale čím právě ční nad současnou sebrankou, je propracovaný a promyšlený národnostní, sociální i zahraničně politický cíl, který položil nad své, třídní i stranické zájmy. Už jen to, že nezištně pracuje, jak sám věří (opravdu a bez ironie), pro blaho národa a pak i státu, rozhodně není málo. Jeho názory se vytvářely postupně, na základě studia, a vývojově se pouze přizpůsobovaly reálné situaci, nikoli osobním zájmům. Dokázal za svými názory stát (mnohdy dost nekriticky a panovačně), a po celý život od nich zásadně neodstoupil. Největší uznání získal paradoxně za činnost v době, kdy za Rakouska křísil český národ, dlel ve vězení, naopak cíl, vytvoření samostatného státu, se stal počátkem Kramářova pádu.

Hned na úvod je třeba říci, že Kramář pocházel z dobře situované rodiny, která ho ekonomicky podporovala nejen na gymnaziálních a právnických studiích, financovala i jeho časté zahraniční pobyty (Francie, Německo, Anglie, Rusko) a posléze i politickou činnost, která se mu stala doslova koníčkem. Do politiky nevcházel se zištnými úmysly, jak je to zvykem dnes. Ještě před sto lety byla cesta politikou řeholí a mohli si ji dovolit jen někteří.

Dalším, docela zajímavým jevem je, že ač jako jediný syn měl spíše kráčet v podnikatelských šlépějích svého otce, již od studentských let se zaobíral teoretickými myšlenkami na politickou kariéru (v životě dokázal zděděný majetek přeměnit v tři honosné vily, v representaci a bohatou charitativní činnost), nikoli vedením rodinného podniku.

Kramář získal vysoký vliv díky kvalitnímu vzdělání, elegantnímu zevnějšku a přirozenému řečnickému projevu, kterým poutal i své odpůrce. Když se mluví o Kramářovi, nelze opomenout jeho rusofilství, panslovanství a přímo zběsilou touhu vytvořit slovanské soustátí pod vedením ruského cara. Jeho celoživotní postoje, vysvětlené pouze nedostatečně láskou k ruské zemi nebo k Naděždě Nikolajevně, či touhou se politicky realizovat v tomto seskupení, mu nakonec v očích českého národa uškodily. Poznal na vlastní kůži, že v politice neznamená nic, co se stalo včera (z mučedníka a vůdce národa nevýznamný poslanec), s vděkem nebo poděkováním (marná touha reprezentovat stát v roli prezidenta) se nedá počítat. Jeho emoce za celou kariéru nedokázaly ztvrdnout a pochopit nelítostnou štvanici. Možná i zde pokračuje cesta ke kritice Masaryka, politického systému první republiky i příklon k nacionalismu. Za fašistu ho ale označovat nebudeme, neschvaloval násilí ani popření osobních svobod, spíše se mu líbila síla zmobilizovat a sjednotit národ.

Martina Lustigová napsala monografii Karla Kramáře na odborný text nesmírně „lidově“ (to nebrat hanlivě, nýbrž naopak, kniha se stane srozumitelnou a lehce čitelnou i těm, jimž chybí hlubší historická, politologická nebo ekonomicko –sociální orientace v daných problémech). S jistou intuicí historika vybrala, rozvrhla a skvěle koncipovala Kramářovy stěžejní aktivity a s intuicí ženskou z nich sestavila napínavý příběh navzdory tomu, že se „skutečně nejedná o detektivku“. Odborně posuzuje a na základě citací z pramenů, kde převládají osobní písemnosti Kramářovy, méně již jeho odpůrců, hodnotí jeho půl stoleté působení v poslanecké sněmovně a v čele strany. Rozebírá jeho názory v kontextu doby, ale občas i z pohledu dnešního. Ukazuje, že některé jeho koncepty neztrácí na aktuálnosti ani dnes: kritika politického systému a Senátu, postavení církví, přebujelosti stranických aparátů a bolševického systému a naopak obhajoba soukromého vlastnictví.

Bohužel, do užitečně strohé interpretace, velmi často jako vysvětlující prvek, vnáší Lustigová jeho povahové vlastnosti. Zbytečně v odborném textu zmiňuje jeho zhýčkanost, sobeckost, ješitnost nebo naivitu. Domnívám se, že je trochu zjednodušené a laciné sem montovat osobnostní rysy. Sice ho pochopitelně provázely a formoval skrze ně své závěry, ale posuzovat výsledky lze lépe bez nich a cele se jim věnovat ve zvláštní kapitole. Černobíle (právě černobílé vidění světa mu autorka právem vyčítá) pak vyzní podání slovanské politiky prováděné s bezbřehou naivitou, naopak třeba jeho jasnozřivé vize stran poválečného postupu Německa i západních států, odpor k bolševismu, autorka pouze suše konstatuje.

V publikaci Kramář dělá dojem charismatického salónního politika a rétora, často vzdáleného od reálného světa, který své záměry pohotově formuluje a s emocionálním vkladem šíří. Praktické vyústění jeho snah je spíše výsledkem okolností, týmové práce a hlavně zahraničně politických událostí, než drobné a mravenčí práce. V roli opozičního poslance v Rakousku moc možností neměl, po vzniku republiky, resp. po roce 1920 spíše publikoval. Neměl mnohdy dost trpělivosti své prozíravé myšlenky cele realizovat.

O Kramářovi se hovoří jako o muži zneuznaných ambicí a sám se tak i cítil. Přestože v politice dosáhl takových met, jako málokdo, závěr své kariéry si představoval jinak. Lze jeho zatrpklost chápat, když si dokážeme představit obrovský morální vklad, celé odevzdání a dobré úmysly, nijak chimérické. Prostě frustrace z nenaplněného vděku, který právem vnitřně očekával, nemusí být hodnocena záporně. Dnešní politik takové zklamání ze zneuznání nepocítí, protože politika mu je pouhým prostředkem k jiným cílům.

Na závěr se zmíním o kapitole o Kramářově osobnosti, v níž je mnoho sympaticky lidského. Politik, většinou pro ostatní izolovaný kdesi na piedestalu, dostává mile obyčejné „člověčí“ rozměry. Miloval vášnivě rodiče, dominantní manželku, velice si vážil cti, čestné jednání mu bylo vlastní. Nikdy nikoho vědomě nepodrazil, účty si vyřizoval sice tvrdě, ale adresně, jasně a korektně, bez urážek. Nemstil se, jeho jméno nefiguruje v žádné aféře, snad s výjimkou podrážděného veřejného mínění ohledně jeho vztahu k vdané ženě. Byl nezištný, lidem v nouzi vždy osobně pomohl. Pro politiku žil a neočekával žádné výhody, chtěl prospět jen svému národu. Naopak na sebe rád strhával pozornost, bavilo ho (až příliš) být obletovaným a uznávaným členem společnosti, hlavně té, která přijímala jeho myšlenky. Nebránil se však ani konstruktivní kritice, jiný názor nepovažoval za nepřátelský atak. Atentát na svoji osobu paradoxně pozitině vnímal jako reakci na své výjimečné postavení. Někdy prostě jen viděl, co vidět chtěl. Je jasné, že osobu člověka a politika nelze rozdělit, nýbrž chápat jako organický celek bez postranních vsuvek.

I když dnes Kramář zůstává ve stínu Masaryka a Beneše, ve své době se jim zcela vyrovnal.

^{Lustigová Martina, Karel Kramář
Vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2008
foto:www.ivysehrad.cz}