V patnáctém díle tvůrčího psaní jsme si v trochu suchém, odborností zavánějícím úvodu řekli, že existují tropy a figury. Druhé jmenované jsme poté proprali horem i dolem v 15.(klikni) a 16. (klikni) díle.

Dnes přišla řada na autorsky oblíbenou část tropů, tj. jazykových prostředků, která dokáže modifikovat význam vět krásné literatury. Řeč se stočí na metaforu, tj. přenesení významu slov či vět na základě nějaké podobnosti. Metafora totiž může být hned několikerého druhu:

Chci-li vyjádřit, že se na stéblem trávy vyskytují kapky rosy, mohu požít formulaci tráva plakala. Víme přitom, že rostliny (a již vůbec ne stébla trávy) nepláčí, tato schopnost přísluší zejména lidem. Došlo tedy k zosobnění trávy (stejně tak můžeme zosobnit všechny věci), které nazýváme PERSONIFIKACÍ. Podobně lze přiřknout věcem činnosti a vlastnosti ze světa zvířat – pak se jev zove animizací.

Odborně znějící název SYNESTÉZIE zavání metaforou čiře vjemovou. Svět vnímáme smysly – zrakem, sluchem, čichem, hmatem a chutí. K těmto smyslům náleží také adekvátní výrazivo: chuť může být sladká, zvuk hlasitý, předmět na omak hrbolatý atd. Synestézie se dopouštíme, zaměňujeme-li záměrně tyto vjemy. Lichotí-li nám opačné pohlaví, může nám to sladce znít, a to i přesto, že z biologického hlediska uchem nejsme s to pochytit chuť.

Pod hrůzně pojmenovaným metaforickým jevem KATACHRÉZE se neskrývá žádný horror, ale neobvyklé, až chybné užití slovních spojení. Chybné spojení v rámci katachréze však nemůžeme stavit na stejnou úroveň, jako stylistickou chybu. Zejména proto, že se jí dopouštíme záměrně, jako ozvláštnění literárního textu. Forem může mít spousty, a to až na pokraji paradoxů: Sám sobě otcem, nebo třeba žádost o nějakou zeleninu – třeba jablko.

Zvláštní pozornosti se, hlavně v oblasti básnické, těší EPITETA, zejména pak EPITETON, zvaný básnický přívlastek. Ten může i nemusí být metaforou. Je-li, má kupříkladu formu názvu známé básně Karla Hlaváčka: Mstivá kantiléna. Ale vyřádit se samozřejmě můžete poeticky i jinak: opilé srdce, modravý vánek atd.

Poslední rozšířenou formou metafory zůstává také poměrně známý OXYMÓRON. Není ničím jiným, než formou epitet, jen zachází až k paradoxu. Zkrátka, oxymóron úžasně zní, ale v realitě není možný. Typický příklad se můžete dočíst hned v titulku tohoto dílu miniškoly – Mrtvé milenky cit.

A bažíte-li po nějakém tom úkolu, není nic prostšího – zkuste si vytvořit vlastní metafory, ať již personifikaci, či třeba oxymóron.

_{Foto: www.wallpaper.cz}