Uchylovat se při příležitosti tohoto vydání k pokusu nějak kriticky přehodnocovat Nerudovo dílo by byla pošetilost. Pokoušet se uplatňovat onu falešně spásonosnou metodu „čím může autor promlouvat k dnešku“, v jejímž jménu byli kádrováni a tvarováni velcí tvůrčí duchové komunistickou uměnovědou, je přístup doslova volající po trestu. Snažit se jakkoli upravovat autorovo dílo tak, aby bylo srozumitelnější, je poněkud plýtvání časem.
Redakční poznámka, která v úvodu upozorňuje na „jazykovou aktualizaci“ vzbuzuje, bohužel, už v počátku nedůvěru. Móda převyprávění různých žánrů literatury (pohádkami počínaje) je v oblibě. Pro mnohé to znamená možnost stát se literátem bez námahy vlastní tvorby. Stačí zde obratněji vládnout jazykem. Nemohu říct, že by jazyková aktualizace tohoto vydání Malostranských povídek byla necitlivá a odbytá. Přesto je to zásah do samé podstaty umělecké výpovědi, která se k době svého vzniku vztahuje nejen věcností, ale především celou kategorií estetickou, v níž u literatury je jazyk v hierarchii na prvním místě. Nejsem staromilec, přesto se cítím při čtení ochuzený o jedinečnost jazyka, o jeho jemné ingredience, díky nimž se mohu labužnicky prochutnávat světem Nerudových malostranských lidiček, zákoutí dvorů, výhledy malými okny na zelenající se stráně Petřína, cítit vůni prádla a vařeného hrachu. Slovo jakoby zůstalo na půl cesty, samo rozpačité, těkající mezi krokem dopředu a pohledem zpátky. Něco bylo ulomeno a nové nedorostlo.
Takovýto čin je však odpovědností i rizikem nakladatelství, stejně jako samotné vydání pozvolna v zapomenutí upadajícího Nerudy. My ho ovšem nemůžeme (stejně jako celý odkaz nejen naší literatury) pozvedat k nám, připodobňovat, tvarovat k našemu vnímání; my se musíme sklonit a hledat v díle samém, co je pro nás ještě potřebné, co životadárné, co nám působí rozkoš při setkání.
To je ovšem záležitost vzdělanosti a citu, obojí roste z výchovy a z potřeby žít život v kontinuitě bez toho milostného zahledění se ke špičce vlastních nosů. Na nich vidíme sebe v mylném zdání na vrcholku hor, leč zápach zahnívání uniká.
Kdybychom místo opovržení začali naslouchat. Ale ten čas buď ještě nenazrál, nebo už je dávno prošlý.
V souvislosti s Nerudou obecně, nemohu teď nevzpomenout studie F.X.&Saldy (největšího českého kritika), který ve studii o Nerudových Zpěvech pátečních v roce 1897 psal: "Ale to je těžké psát třeba o houbách a dříví v lese, o štěrku na silnici nebo o komínech na střechách neb o lakotě, lenosti, zlodějství a jiných nízkých, špinavých, nedůstojných a podlých krámech – ale psát o nich tak aby každý poznal, že to psal Čech a jen Čech že to tak a nejinak mohl popsat…Říše umění stýká se co do objemu s říší života, a všechno existující má právo na básnickou formaci…Cit národnostní je temný, pokojný, prostý a obecný. Nová překážka: jak jej individualisovati, jak jej vysloviti s personelním přízvukem, s osobním individuálním reliefem uměleckým. Dovede to přirozeně jen ten člověk, který opravdu cit ten vášnivě žil, který byl rozeným mystikem národnostním. A těch je velice pozřídku…Neruda byl tímto vzácným a řídkým zjevem…"
Jak velký je tu odkaz &Saldův i Nerudův pro naše dny. Zasypáváme studny, místo abychom do nich nahlíželi a pokorně z nich pili čerstvou vodu, které se nám tak nedostává. Ale každý národ a každá společnost je tvůrcem vlastního údělu a historie už má připravené pokračování.
Lze tedy připomenutí Nerudovo tímto vydáním jen přivítat. Je to navíc kniha výtvarně příjemná, dobře graficky upravená, přehledně vysázená, s hezkou obálkou i vazbou navíc kvalitně provedenou, což opravdu s velkou radostí přičítám k dobru. Ke kladům také patří malý slovníček výrazů a pojmenování, která už z našeho jazyka vymizely. A bez ohledu na kritickou výhradu si přeji, aby záměr vydavatelů z úvodní reakční poznámky aspoň částečně vyšel.
Nemohu si ovšem ještě odpustit poznámku k mylné informaci na zadní straně obálky. Jan Neruda v Ostruhové ulici (nyní Nerudově) nezemřel. Opustil svou milovanou Malou stranu a bydlel nejdřív na Betlémském náměstí, posledních asi deset let pak v přízemním bytě ve Vladislavské ulici číslo 14, kde také 22. srpna 1891 zemřel. To je faktická chyba, které by se redaktor dopustit neměl.
Nerudovou doménou posledních let byly hospody U Knoblochů na Betlémském náměstí, poté U Ježíška ve Spálené ulici.

Přesto bych rád toto nové vydání doporučil všem, jimž není vlastní jen lehce pohrdavá nadřazenost, či zdvořilá pieta, ale co se s radostí dokáží ponořit do vyprávění, které kdyby jen poněkud změnilo reálie, stalo by se rázem vyprávěním i o nás.

_{Jan Neruda: Malostranské povídky
Vydalo nakladatelství XYZ s.r.o.
v Praze v roce 2008
zdroj obrázku: www.xyz-knihy.cz}