Ten plakát je už hodně poničený. Dlouhá léta zůstával vylepený na dětské skříňce vedle mojí postele. Hrdý náčelník Apačů hledí do dáli, jednou rukou objímá krk statného vraníka Ilči. Na té skříňce se postupem doby vystřídaly různé tváře. Prvenství muže, hlídajícího můj spánek, však už nikdy nikdo Vinnetouovi upřít nemůže.

Někteří lidé tvrdí, že jediná pravá podoba Vinnetoua je ta, kterou mu propůjčil, dnes již devětasedmdesátiletý herec, Pierre Brice. Není se čemu divit. Pierre Brice (vlastním jménem Pierre le Brice) poprvé nasadil indiánskou čelenku v roce 1962, při příležitosti natáčení Pokladu na Stříbrném jezeře. Nově nabytá identita neohroženého ochranitele bezbranných provází slavného herce dodnes a nikoliv neoprávněně. Civilní život Pierra Brice totiž není o nic méně dobrodružný a uznáníhodný než jeho filmového alter ega.

Charismatický Brice pochází z francouzského Brestu, kde se 6. února 1929 narodil. Jeho otec během první světové války sloužil u námořnictva, a po celý život bojoval proti lidskému bezpráví, v cizích zemích, stejně jako na domácí půdě. Malý Pierre měl v otci velký vzor, a prví kroky tak přirozeně vedly v otcových stopách. Příchod Hitlera k moci ukončil bezstarostné dětství malého chlapce. Nekompromisní realita válečného stavu ovšem Brice neporazila. Jako hrdý vlastenec a vášnivý obdivovatel generála Le Gaullea, totiž vždy našel způsob, jak bojovat proti nepříteli. Po dětsky značně nerozumném „odstřelování“ německých vojáků podomácku vyrobeným prakem, Pierre přijal nabídku na spolupráci s místním odbojem a v pouhých třinácti letech tajně pašoval šifrované zprávy. Pozdější výběr námořní akademie už nikoho nepřekvapil. Mladý Brice záhy dobrovolně odešel do války v Indočíně, aby zde bojoval proti jednotkám Viet Minhu. Jen málokdo by v této době statečnému mladíkovi hádal budoucí kariéru jednoho z nejoblíbenějších herců druhé poloviny dvacátého století.

Přes děsivé zkušenosti z války, Brice neprotestoval proti myšlence zůstat u námořnictva. Zájem o divadlo a světla velkoměsta však nakonec zvítězily nad uniformou. Novým domovem měla být Paříž. Boj o přežití mimo nastolený řád bez společnosti kamarádů si však s válečným stavem příliš nezadal. Sen o herectví ještě stále zůstával za zavřenými dveřmi a Briceovi nezbývalo, než vzít zavděk prodáváním těsnění do oken či prací osobního řidiče.

Už během studií Pierre pochopil, že jediným problémem, který nikdy nebude muset řešit, bude nedostatek dámské společnosti. Po celý svůj život Brice funguje jako magnet, ke své škodě stoprocentního heterosexuála, nejenom na něžné pohlaví. Tento fakt například pozdržel i Briceův herecký postup, když omítl sexuální nabídku ředitele jistého francouzského divadla. Nicméně, ženské náklonnosti si Brice užíval (nikoliv zneužíval) plnými doušky. Prošel ložnicemi mnoha žen, mnoho slzí skanulo pro lásku černovlasého Francouze. Jak Brice sám říká, své tělo dával rád, avšak všechny ty, jež naplnily bezesné noci mladého, následně málem starého, mládence, choval v největší úctě a údajně nesliboval víc, než mohl splnit.

Po fiasku u výše zmíněného ředitele, Brice pomýšlel na návrat do Indočíny, aby z peněz vydělaných na kaučukových plantážích později zaplatit hodiny herectví. K tomuto kroku ovšem nikdy nedošlo, neboť Brice, v té době vystupující pod pseudonymem Pierre Lebry (vliv otce, který zprvu herectví neuznával jako slušné zaměstnání), nečekaně dostal roli v divadelním kuse Triple Galop. Herecká kariéra konečně začala. Ochotu riskovat následně Brice uplatnil v angažmá akrobatické sestavy Trio Ganser. Kromě mnoha menších i větších rolí cíleně využíval svého vzhledu a pracoval také jako model. Se vstupem do hvězdného světa souvisela pochopitelně hvězdná přátelství. Začínající Alain Delon, mladičká Romy Schneiderová či Brigitte Bardottová-ti všichni platí za malý příklad známých jmen, s nimiž se Brice během bohaté herecké kariéry potkal. Tím nejvýznamnějším však bylo jméno jistého 192 cm vysokého Američana, s nímž později Brice v roli Vinnetoua nařezává žílu, aby pokrevním bratrstvím stvrdil přátelství s "bledou tváří".

Lex Barker, stejně jako životní role indiánského náčelníka Vinnetoua, přišli nečekaně. Brice zprvu nabízenou práci přijímal značně neochotně. O Karlu Mayovi věděl pramálo, nicméně příslib velkofilmu jej přiměl změnit názor. Způsob, jakým roli získal, je také značně kuriózní, neboť německý producent Horst Wendlant, marně hledající ústředního představitele do připravovaných filmů, zahlédl Brice při večeři na festivalu v Cannes a z pohledného herce nedokázal odtrhnout zrak. Brice si toto jednání nedokázal vysvětlit jinak, než že drzý producent pokukuje po jeho tehdejší přítelkyni, což považoval za nestoudnost první kategorie. Při pozdějších rozhovorech Wendlant se smíchem hovořil o tomto setkání jako o jediné chvíli ve svém životě, kdy zapochyboval o vlastní heterosexuální orientaci.

Následující roky přinesly Pierru Briceovi obrovskou popularitu, především pak v bývalém NDR a okolních zemích, kde Vinnetou vyprodával kinosály. Z Brice a Barkera se staly hvězdy první kategorie a zároveň nerozluční přátelé, v práci i v soukromí. Popularita dosáhla takové úrovně, že po oznámení příprav Posledního výstřelu, v němž Vinnetou umírá, publikum hrozilo bojkotem filmu. Teprve příslib okamžitého pokračování v natáčení dalších filmů fanoušky usmířil.

Briceova práce na Vinnetouovi trvala 6 let, během nichž natočil 11 filmů. Poté následoval bezpočet divadelních představení, a teprve rok 1999 oblékl Brice do kostýmu slavného náčelníka naposledy.

Neohroženost bývalého vojáka, stejně jako vrozený smysl pro spravedlnost a pomoc potřebným, zavedly Brice v půli devadesátých let zpět do míst, kde populární filmy z valné části vznikaly-do válečných oblastí dnes již bývalé Jugoslávie. Pro pomoc bosenskému obyvatelstvu, zuboženého občanskou válkou, Brice zorganizoval charitativní sbírku a vybrané peníze (přibližně 2 miliony marek) využil na nákup léků a dalších nezbytností, které osobně dopravil k postiženým lidem. Mise do Bosny tak patří k dalším mimořádně riskantním počinům sympatického herce.

Ačkoliv ženy obletovaly Pierre Brice od prvopočátku, ta pravá a jediná na sebe nechala čekat až do roku 1977. Půvabná Hella, která se později stala Briceovou manželkou, pochází z jednovaječných trojčat. Navzdory této skutečnosti, Brice ani tentokrát nezaváhal a z tří usměvavých blondýnek vybral tu, o níž dodnes hovoří se skutečnou láskou a úctou. Hella zaplnila poslední místo v mozaice šťastných náhod, z nichž život Pierra Brice sestává.

Bylo by ovšem nespravedlivé přičítat veškerý úspěch, kterého Brice dosáhl, pouhým náhodám či prostému štěstí. Většinu z toho, co dnes vytváří zvuk jména Pierre Brice, dříve neznámý le Brice vydobyl tvrdou prací, houževnatostí, a v neposlední řadě vírou, jež se stala neodmyslitelnou součástí jeho bytí. V osobě Vinnetoua zkvalitnil dětství několika generací a pro mnohé vytvořil morální idol, hodný následování. Svou roli měl rád, stejně jako fanoušky, kteří dodnes svému hrdinovi zasílají dopisy plné milých slov, připojené k žádostem o autogram či fotografii. Pierre Brice se i nadále těší dobrému zdraví. Ve společnosti francouzských buldočků a milované Helly tráví podzim svých dní na venkovském sídle nedaleko Paříže.

Vinnetou a já, můj skutečný život

V roce 2004 napsal Pierre Brice zdařilou knihu pamětí, nazvanou Vinnetou a já,můj skutečný život,  na jejímž základě vznikl i tento článek. Na bezmála 360 stranách opatřených množstvím černobílých i barevných fotografií, herec vzpomíná rodinu, dětství, první i pozdější lásky a pochopitelně nezapomenutelná léta, strávená ve společnosti Vinnetoua. Kromě zajímavých faktů, autor svým čtenářům vyzrazuje zábavné historky, týkající se jak hereckého tak svého soukromého života. Francouzský originál se v roce 2005 dočkal českého překladu, a tak díky nakladatelství Albatros, které tento opravdový skvost nepřehlédlo, můžeme knihu vřele doporučit všem fanoušků a příznivcům nezapomenutelného náčelníka. Kniha je velmi dobře napsaná, velmi čtivá a vzhledem k datu českého vydání není radno s případným pořízením otálet. Pakliže tuto autobiografii nenaleznete u svého knihkupce, kontaktujte přímo vydavatele (nakladatelství Albatros), u něhož lze ještě stále knihu zakoupit.

^{Pierre Brice: Vinnetou a já, můj skutečný život
vydalo nakladatelství Albatros v r. 2005
Foto: knihy.abz.cz}