Částečně jsme už brnkli na strunku. Rozvedem to. Řadím probíraný atribut tvorby mezi největší patníky podél cesty za psaným slovem. Prosím, vysekat trávu! Chci na ně vidět.

1) K termínu „jazyková pestrost“ se mi váží dvě obsahové alternace, zanechávající za sebou zřetelné stopy. V první stopě „jazykový sloh“. Těžko očekávat, že absolvent Oxfordu pohovoří o svém čaji o páté společným jazykem s bezdomovcem z kanálů čtvrti Soho. Není věrnějšího obrazu hrdiny než jeho řeč. Proto se přimlouvám za strohou stylovou vyhraněnost každé vystupující figury a zřetelný odstup jedné od druhé. Možná vám to přijde šablonovité. Ale nechat vyprávět chůvu o kvadratických rovnicích zase mně zcestné. „Dávat své srdce lásce, své rty milenci, to je přece totéž jako dávat oči světlu; to není dávání, to je braní.“ „Ale mnozí lidé jsou slepci.“ „My je nevyléčíme, Petříku. Dívejme se místo nich!“ (Romain Rolland: Petr a Lucie) Autor zde neřešil sloh svých hrdinů. Kultivovanost projevu mají výsostnou. Za každou lehkou metaforou se však skrývá široká jazyková pestrost, která dává dostatečný prostor čtenáři, aby dohledával významy. Známý příběh naplněný láskou je čítankový. Používám jej hlavně pro podporu následujících pár vět. Děj plný lásky zasadil autor do válečného prostředí, k němuž nestrhává pozornost, ale dozvíme se o něm vše.

2) To v druhé stopě jede „osvěta a ostatní humanistické aspekty“ literární tvorby. Hlídejme je. Jsou zaujaty s sebou až nekriticky. Rozběhnou se při první naší nepozornosti. Mají na to a zneužijí svého postavení dřív, než si zalijete kafe. Je důležité vědět, alespoň tušit, komu text hodláme předložit. Koho to má zaujmout? Ušetříte si rozčarování z nezájmu.

Při pronesení slůvka „osvěta“ každému druhému naskáče kopřivka. Nedivím se. Jsem ale přesvědčen, že člověk vstupující se svou kůží na mediální trh musí mít morální povinnost tímto způsobem své potencionální publikum ovlivňovat, seznámit je se vším, co se nabízí.

Tak, jak je to s tou pestrostí ve funkci osvětového nástroje? Všelijaké. Osahal jsem si, že nejvnímavější publikum lze očekávat pod podii rockových a folkových kapel. Textař se tu může s odvahou pustit do odlehlých výrazových končin, protože posluchač si význam použitých slov, když jim nerozumí, někde sežene. Nebo se zeptá. „Hele, pocem, co to tam zpívají?“ A následuje nastražené ucho, někdy i zápisníček s tužtičkou. Příští kšeft už odzpívá s kapelou. Nehledejte takovou sháňku u středního proudu. Jeho posluchač je příliš pohodlný na to, aby song rozebíral. Ví či neví. V prvním případě otočí knoflík s volume u rádia doprava, v druhém rádio vypne. A podobnou situaci najdeme u psaného slova. Tam přistupuje do hry ještě délka textu. Neuznávám. Přece systém „líbí – nelíbí.“ Tak mě napadá, zdali délka čteného článku není ovlivněna frekvencí přechodů šéfa (šéfky) kanceláří. Možná další téma.

Zůstaňme na Rozhledně. Dlouho jsme si nedali domácí úkol. Zde je. Očekáváte osvětový přínos článku nebo jej raději postrádáte? Já ho vyhledávám. Vidíte to jinak?

_{Ukázka z knihy Romain Rolland: Petr a Lucie
Zdroj obrázku: čmáranice autora}