Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 22.7.2017, svátek má Magdaléna 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 497
Registrovaní čtenáři: 1754
Publikovaných článků: 12173
Komentářů: 10720


Měření



Uvěřila jsem v nebe

24.10.2008   Jindřiška Kodíčková   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Posmrtný život. Nebe. Peklo. Ráj. Kvílící očistec. Tyto pojmy, spojené s náboženskou vírou, chtě nechtě, oslovují každého. Někdo mávne rukou. Výmysl. Jiný se těší na setkání s předky, doufá v to. Nevíme nic…


Můžeme si však přečíst, jak by to mohlo po smrti třeba vypadat. Nic závazného. Zavražděná Susie vypráví svůj lidský „zemský“ příběh a doplňuje ho o své „nebeské“ představy, zamyšlení a touhy. Má tu neskutečnou moc, že vidí, co se tam dole děje:

Její vrah s bolestí ve tváři kondoluje zarmoucené rodině, s úsměvem se kochá smrtelnými obavami svých obětí. Maminka nezvládá bolest, propadá se do sebe, až tiše, a pro ostatní nepochopitelně, odchází od rodiny, od malých dětí. Tatínek tuší, až strašně moc tuší, kdo je tím, co jim všem tak ublížil. Bohužel nemá důkazy. Policie se snaží… případ zůstává pomníčkem. Sestra se chrání tím, že dělá, že nic neztratila, babička milující aperitivy ukazuje i jinou stránku své osobnosti. Susiiny lásky žijí dál, trápí se i radují, trpí. Susie s nimi pláče, s nimi se i upřímně raduje. Nachází dokonce způsob, jak být občas s nimi.

Velice jímavý, uvěřitelný, čistě propojený příběh ukazuje na tvůrčí bravuru spisovatelky. Zpracování námětu, na který občas narážíme, v sobě skrývá prvky detektivky, romantického líčení i hluboké psychologické sondy ve vzácné vyváženosti. Susie Salmonová vypráví svůj příběh lehce, s humorem a s pochopením vysoce přesahující možnosti čtrnáctiletého puberťáka (i to je výhoda bezčasového nebe), odkrývá i jiné pohledy na život, který my považujeme za běžný nebo dokonce těžký. Ukazuje, že každý názor, způsob chování i jednání je něčím podmíněn, má svou pravdu, logiku i opodstatnění, jen vždy se musí ty pravé kořeny bolestně hledat.

Autorce se asi podařil husarský kousek. Dostat zamlžené nebe na zem a dát čtenáři alespoň hypotetickou možnost se do nebe podívat. A pokud bude číst i mezi řádky, najde mnoho poučení, nápadů, možná i rad, jak se chovat již zde na zemi, jak prožít naplno a nesobecky svůj pozemský úděl. Zároveň mu ponechává naději, že „něco“ tam nahoře je, že „něco“ nás čeká i po smrti. Ta nemusí být zase tak hrůzná, když ji přijmeme. Život půjde dál. Zde i tam, budeme prožívat lásku, radost, obavy, hledání spravedlnosti, smiřování, prostě tak, jak jsme zvyklí.

Kdyby to bylo právě takové, proč ne?

           

Alice Seboldová (1963) vyrůstala na předměstí Philadelphie, po absolvování střední školy v roce 1980 se zapsala na univerzitu v Syrakusách. V prvním ročníku univerzity byla napadena a brutálně znásilněna v tunelu k školního amfiteátru. Po hrůzném zážitku byla v domácím ošetřování, a do školy se vrátila po několika měsících.
Po ukončení studia se přestěhovala na Manhattan, živila se jako servírka a snažila se prosadit jako spisovatelka. Psala především poezii. Z té doby jsou známy i její první pokusy o román. Po několika rušných letech, kdy propadla heroinu a neprosadila se jako autorka, se vrátila na místo strašného zážitku do Syrakus. Pokračovala v dalším studiu a také pátrala po dalších okolnostech svého znásilnění. Tady našla inspiraci pro svůj první román Lucky (Šťastná: na policii jí tehdy řekli, že by měla být šťastná, že přežila). Kniha však nebyla příliš úspěšná. „Napsala jsem tuny špatné poezie o znásilnění a pár špatných románů o něm - spoustu špatných věcí,“ řekla Seboldová Dennisi McLellanovi z Los Angeles Times, a když měla vysvětlit, proč romány nebyly úspěšné odpověděla: „Chtěla jsem napsat příběh, který by ze mne sňal to břemeno, příběh, který by zahrnoval všechny oběti znásilnění, a to okamžitě zabilo myšlenku na nějaký individuální charakter románu.“

Když Seboldová začala psát Lucky, byla na stejném místě v tunelu znásilněna a usmrcena další mladá žena. Tato událost se nakonec stala inspirací k románu Pevné pouto. Ten se stal literární událostí roku. Jednalo se o velké překvapení, především proto, že autorkou byla velmi mladá spisovatelka, která měla na kontě jen jednu nepříliš povedenou knihu. Bylo by považováno za úspěch, pokud by nakladatel prodal 20 000 výtisků. Tento záměr byl nakonec několikanásobně překonán. Román sklidil ovace kritiků i čtenářů. Během prvního roku bylo prodáno více než milión výtisků a jeho vázaná verze figurovala žebříčku bestsellerů v New York Times déle než rok.

Seboldová vyhrála v anketě amerických knihkupců Cenu za knihu roku pro dospělé v kategorii Fiction za rok 2003 a Bram Stoker Award za nejlepší hororový román roku 2002 (nositeli této ceny jsou např. Stephen King, Chuck Palahniuk, Ray Bradbury) V roce 2007 vyšel zatím poslední román Seboldové The Almost Moon. I zde se zabývá tématem násilí. Podle románu natočil oscarový režisér Peter Jackson film.

Seboldová, Alice: Pevné pouto
Vydalo nakladatelství XYZ v roce 2008
foto:
www.xyz-knihy.cz


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2017 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2884 s