Kapela se už drahná léta motá okolo tandemu Su-žík. Tedy, Tomáš Suchý a Vladimír Franta Mužík. Prvního krtka (velmi prestižní ocenění Krteček za I.místo festivalového klání) vynorovali ze Zahrady, celostátního multižánrového setkání v Náměšti nad Oslavou, v roce 1994. Kapela má silně variabilní posaz. Lidi z ní mizí na druhý konec Zeměkoule a zase se vrací. Nikdy si nedělala přílišné vrásky z toho, kolik lidí nakonec vyjde na koncertní podium. Hlavně, aby se tam vešli a nebylo jich jako máku. Když holt byli tři, taky to zvládli.

Ponožky vždycky dosáhly výrazných textových sloganů a velmi srozumitelných melodií. Kupa radosti přítomna na každé jejich desce. Textová stránka v prezentaci jejich tvorby má, ale, vždycky dominující charakter. I když na jmenovaném albu najdeme spoustu hudebních autorských i aranžérských vychytávek. Číslo uslyšených udělátek bude taky vysoké. Zvonečky, zvukostroje. Neotřelé obraty v jejich repertoáru mě bavily vždycky. Za klíčovým momentem písničky raději jít na živáka. Ale je pěkné se na to připravit doma v teple.

Vždycky, když Ponožky točí album, sestava nabývá neuvěřitelných rozměrů. Všichni jsou na jeho obalu. Chci jen vyjmenovat sólující hosty, protože jejich přítomnost je víc jak citelná. Jana Modráčková zpívá a hraje na trubku. Znáte ji z Trabandu (psali jsme). Základní platformu si přinesla z domovské kapely, zde jen sympaticky ukročila.
Představovat chlapa se jménem Zdeněk Vřešťál mi přijde až nevkusné. Jen souhrn: Nerez, Nežež, vítaný host každého příležitostného hudebního seskupení. Zmínili jsme se o něm třeba při představování jazzůvky Vlaďky Bauerové. Tam funguje jako autor.
Před nedávnem mě dostal Vašek Koubek v divadle Viola. Podařilo se mu to zas.  Kousky, kterých se ujal, považuji za špicovní. Jeho ztotožnění se s uchopeným tématem je záležitost na studentskou semestrální práci minimálně.
O cover design alba se postarala dvojka Lucie Suchá a Kameel Machart (on se tak píše). Žil jsem v omylu, mysleje si, že s podobnými motivy se setkám jen u peruánských indiánů. Líbí se mi to. A je to, prosím, z Berouna. To jsou věci.

Během desky jsem se pochechtával často. Při 22.kousku jsem vyprskl. Nádhera. Postavit celou věc na sloganu o pěti slovech znamená vymakaný hudební leitmotiv, velmi zdařilou aranži, ale hlavně ten slogan. Mistr Smraďulíny splňuje všechno. A když to hoši dotlačili do kánonického gospelu a nasadili finále hodné spirituálu ... Nápad patřící na zlatý podnos. Rozhodně by se tam nekrčil sám. Tady se najde!

Pokud nemáte přihlouplý názor, že teplo pro broučka se dá pořídit jen ve značkové bundičce, máte dáreček pod stromeček. A nebudu se divit, když brouček rezolutně vyhodí vánočního Káju z disku. Jak říkám, k této množině se přidám i bez donucení. 


         
                _{Ponožky pana Semtamťuka v základní sestavě v létě někde na hranici
            Zleva  Robert &Skarda - tuba, Jakub Schmid -baskřídlovka, Tomáš Suchý - zpěv, banjo,
  Jirka Hudec - perkuse, zvukostroje, Vladimír Franta Mužík - zpěv, akordeon, foukací harmonika
           
Zdroj foto: www.ponozkypanasemtamtuka.cz}