Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 22.9.2020, svátek má Darina 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 503
Registrovaní čtenáři: 510
Publikovaných článků: 12948
Komentářů: 11150


Měření



Osudové setkání

30.12.2003   Milan Ciler   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Seznámili jsme se náhodou na jedné dobročinné akci pořádané místní Farní charitou. Protože jsem neměl na práci nic hloupějšího než se cpát chlebíčky s humrovou pomazánkou, které jsem zapíjel hutnou frankovkou, bylo mi docela milé dát se do řeči s mladou, půvabnou dívkou. Na první pohled působila velice přitažlivě a z rozhovoru vyplynulo, že se zajímá o spoustu věcí.

Tvrdila, že je okouzlena ikonografií. Zvláště ji zajímal Andrej Rublev, o němž před nedávným časem viděla životopisný film. Po chvíli dodala, že prý také trochu maluje akvarely i oleje a pokouší se též o grafiku, proto by si ráda osvojila základy čínské kaligrafie, kterou pokládala za dosud nepřekonaný vrchol lyrické abstrakce. V hudbě byla blázen do Janáčka a Martinů. Především ji uchvátila Glagolská mše a Otvírání studánek.
„Chlubila se, že hovoří plynně německy a velmi si cenila německých autorů Goetheho, Heina a také Thomase Manna.“ „Ti dva druzí byli židé, pokud se nepletu,“oponoval jsem.
„Ano, jistě. Máte pravdu, ale Heineho Lorelei je prostě skvělá. Netrvalo dlouho a tykali jsme si.
Sára byla jako vítr. Do všeho šla hlava nehlava. Byla zkrátka moc hrrr. Nejdřív něco udělala a teprve později začala přemýšlet, co tím sobě i druhým způsobila. Někdy taková spontánnost působí mile, ale velmi lehce se může stát, že se takový člověk chová jako slon v porcelánu. Scházel jí dar domýšlet důsledky svých činů. O to citlivěji reagovala na každou rozepři. Snažila se druhým podsouvat, že jsou to právě oni, kdo nepochopili upřímnost a rozhodnost jejího chování. Pohrdavě se vyjadřovala na adresu každého, kdo si ji dovolil kritizovat. Byla skálopevně přesvědčena o své neomylnosti. A pokud už musela přiznat nějakou chybu, hledala za jakoukoliv cenu výmluvu, jak zlehčit to, co provedla. Jednou se hájila tím, že musí brát silná antidepresiva, protože trpí dědičnou diabetes. Podruhé, že je přece normální dělat v životě chyby a vzhledem k jejímu mládí a nedostatku zkušeností v mezilidských vztazích není nic neobvyklého, že občas šlápne vedle. Šlo jí prostě o to, uhájit svůj bílý štít osobní neposkvrněnosti na úkor ostatních, kteří byli vinni tím, že se jí nedostává dostatečné pozornosti a pochopení. Nebyla vůbec schopna uvědomit si, jak svým sveřepým a sobeckým způsobem narušuje naši vzájemnou důvěru. A tak každý, kdo s ní chtěl vydržet, musel být pevný jako strom. Znamenalo to zakořenit hluboko v zemi a nenechat se ohnout ani zlomit.
Její cit působil projímavě. Když prožívala vášeň, tak přestávala být člověkem a měnila se v živel. A kývnout souhlasně na její lásku, znamenalo dostávat téměř každodenně klystýr chaotických vyznání a křečovitých objetí končících lavinou výčitek. Ty následovaly v okamžiku, když její protějšek nedokázal okamžitě se stejnou intenzitou opětovat její citové šílenství.
Není v silách žádného muže vydržet s někým tak nevyrovnaným a zároveň majetnicky založeným. Netrvalo dlouho a pochopil jsem, že si přeje vlastnit každou minutu mého života. Toužila být neustále středem mé pozornosti. Chtěla, abych k ní vzhlížel a stále ji ujišťoval o její ženské výjimečnosti. Byla prostě ješitná a namyšlená.
Bohužel zároveň i krásná.
Její tvář zdobily plné rudé rty, jakoby před chvílí políbila klín obřezaného židovského nemluvněte. Pomněnkově modré oči se chvěly jako nemotorná hladina horského plesa a celý obličej byl skrytý pod závojem světlých dlouhých vlasů. Postavu měla štíhlou, pouze nohy byly urostlejší. Ne nadarmo se říká, že ženy mají mít slabé ruce, ale pevná stehna.
Zvyknout se dá na ledacos, ale žít s někým ze zvyku je kruté. Po měsíci a pár týdnech mi došlo, že takhle to dál nejde. Začal jsem si připadat jako slavík v kleci. Obletovaný, hýčkaný, ale bez svobody.


„A co vlastně děláš?“zeptala se.
„Píšu drobné črty a články pro jedny místní noviny. Vlastně jsem tu pracovně. Do příštího vydání musím připravit pár řádků o tom, jak celá charitativní akce byla skvělá. Veřejnost chce být klamána. A koneckonců shodneme se na tom, že občerstvení je docela na úrovni.
„Iluze vždy vítězí nad skutečností,“ tak by měl znít titulek.


Když jsem ji večer přivedl k sobě domů, bylo jasné, že neskončíme u taroků. Nejdřív obdivovala moji knihovnu, pak ji upoutalo několik grafických listů a nakonec si poručila hořký čaj.
Zatímco se vařila voda, požádala mne, zda by si mohla dát sprchu.
„Cítím se taková rozmazaná,“omlouvala se.
Mezitím co se myla, udělal jsem si pořádného turka a omámeně naslouchal, jak se ztichlým prostorem bytu nese šeptavá píseň vodních kapek.
„Mohl bys mi umýt záda?“houkla.
„A nebudeš se stydět?“
„Prosím tě, ty máš ale problémy,“zasmála se.
Když jsem vstoupil do koupelny téměř mne oslepila vlhká horká pára, která se ve stísněné místnosti povalovala jako opiový oblak. Trvalo mi pár vteřin, než jsem zahlédl její nahé tělo.
„Ty jsi ještě oblečený?“ zeptala se udiveně.
„Myslel jsem, že….,“snažil jsem se pošetile hledat slova.
„Tak raději nemysli a pojď sem ke mně. Chci se mazlit.“
Pomalu jsem se svlékal a po očku pozoroval její oblé tělo. Uměla v tom chodit. Nikdy se neodhalila celá. Vždycky jsem spatřil pouze malý kousek vynořující se z husté bílé páry.
„Voda je skvělá, nemyslíš?“ vykřikla a namířila na mně sprchu.
Během minuty jsem byl mokrý od hlavy až k patě.
„To si žádá trest, takhle mi zmáčet šaty!“ řekl jsem a vzrušeně se k ní přitiskl.
Vzápětí jsem ucítil dva šípkové trny bradavek zabodávajících se do mé hrudi. Z jablíček ženských rtů vytryskla sladká šťáva a chmýří jejího klína se rozzářilo jako květ slunečnice.
Kapičky vody stékající proudem po útesech našich těl z nás vytvářely podivnou abstraktní plastiku. Ruce mi sklouzly k jejím bokům a pak ještě níž. Dotýkal jsem se jejích snědých stehen a cítil, jak se ve mně probouzí vlk.
„Líbím se ti?“zašeptala.
„Ano.“
„Tak mě sevři v náručí!“
„Potřebuji se na chvíli schovat před světem. Chci být tvoje malá holčička, víš?“zamrkala a přitulila se.
Nikdy nevím, jak reagovat na náhlé citové výlevy. Narušuje to moje představy o tom, co by se mělo stát a tím, co se ve skutečnosti děje.
Pohladil jsem ji po mokrých zádech a dlaněmi sevřel drobný včelí zadeček.
Viděl jsem, že má přivřené oči a hlavu mírně nakloněnou k levému rameni.
„Toužím po tobě !“
Rukou mi rozhrábla účes a kývnutím dala najevo svůj souhlas.
Podal jsem jí ručník a s lehkou závratí pozoroval její napínající se svaly. Na pár vteřin se předklonila a nechala k zemi volně splývat svoje mokré vlasy. Neovládl jsem se a zprudka k ní přistoupil….Neodtáhla se. Mlčky jsme se přesunuli na čalouněnou pohovku, kde jsme se milovali.
Když bylo po všem a já se zvolna odvrátil na svoji polovinu postele, byl prostor malé ložnice stále prosycen jejím vzrušeným oddychováním.
„Máš cigaretu?“zeptala se.
Podal jsem jí krabičku a také si zapálil.
Další dny plynuly ve zběsilém tempu našeho dobrodružství. Nejsem z těch, kteří se dokážou milovat bez citu. Když někoho nemám rád, nemůžu s ním žít.
Přesto jsem si stále v duchu v jakési imaginární sebeobraně vlastního srdce opakoval:
„Hlavně se nevaž! Ber to jako flirt. Oba si chcete jen užít. Tahle holka je tvůj amulet kopulačního štěstí. Jen žádné city a sliby. Jednoho dne se prostě sbalí a půjde o dům dál. Vždyť už je znáš. Jsou všechny stejné. Je to prostě takový typ ženy. Ta, která se vzdává až příliš snadno, nedokáže být věrná. Ale čím víc jsem se ujišťoval, jak to celé hravě zvládám, tím hlouběji jsem se propadal. Brzy pochopila, že se na ní stávám závislý. Žádná není tak naivní, aby toho nedokázala využít. Začali jsme spolu chodit do společnosti. Bral jsem ji na koncerty i do divadel. Navštěvovali jsme vernisáže spojené s večírky. Snažil jsem se být galantní a ohleduplný. Zahrnoval jsem ji pozornostmi, přesto mne jednoho večera zaskočila otázkou, kdy se zasnoubíme. Nebyl jsem připravený na žádný skutečný závazek, ale zároveň mi docházelo, že z toho se tak snadno nevykroutím.
„Viděla jsem krásné prsteny,“dodala vzápětí.
„Myslíš, že je to důležité? Víš dobře, že tě mám rád a nepotřebuji žádnou pojistku vztahu,“ bránil jsem se.
„Ty mě nemiluješ, protože bys nikdy nemohl vyslovit něco tak stupidního,“ rozkřikla se a do očí jí vhrkly drobné slzy. Na muže něco takového působí jako zaklínadlo. Zvedl jsem se a začal ji utěšovat. Chvíli dělala drahoty, ale nakonec jsme zase skončili v posteli. V jakémsi zatmění smyslů jsem slyšel, jak mi do ucha šišlá své něžnosti, ale příliš jsem ji nevnímal.
Uvědomil jsem si, že je nejvyšší čas z celé této záležitosti vycouvat.
Byl jsem zamilovaný, ale ne slepý. Postřehl jsem, jak se její nároky vystupňovaly. Potrpěla si na církevní i světskou okázalost. Přesvědčila mne, abychom začali společně navštěvovat bohoslužby. Během nedělní mše mi nedovolila ani jediný dotek její ruky. Ale jakmile jsme se octli venku, jako hladový pes větřila, kterou kavárnu navštívíme tentokrát. Navenek se snažila vystupovat jako světice, ale v posteli jí do svatosti scházelo opravdu hodně. Po několika týdnech mi začalo být divné, že nemá žádné zaměstnání a celé dny tráví v mém bytě a touláním po městě. Moji otázku, zda si hledá práci, odbyla mávnutím ruky a slovy, že o ní nikdy nouzi neměla.
Poslední kapkou, kdy přetekl pohár mé trpělivosti, byl okamžik, kdy odkudsi vyštrachala knihu Morální teologie. Přečetla si pár kapitol a pak se mně začala poučovat, že náš vztah je vážný hřích.
„Aby ses nemusela obávat pekla, nejlépe bude, když každý budeme opět žít sám.“ navrhl jsem.
„Ale, miláčku, ty mi nerozumíš! Chtěla jsem, abys pochopil, že v očích božích nebude naše láska požehnaná,dokud..“
„Dokud co?“
„Dokud se nezasnoubíme.“
„Promiň, ale o tom nemám vůbec chuť hovořit,“ odsekl jsem a v ten samý okamžik mi došlo, že si vlastně nepřeji žádnou další společnou budoucnost.
Když se host začne chovat jako pán domu, začíná být něco v nepořádku. A nemá – li se k odchodu ani potom, když je všem na obtíž, znamená to jedině vyhazov.
Za starých časů se vší lidé zbavovali tak, že vlasy potřeli petrolejem, hlavu zabalili do lněného šátku a po celou noc zůstali ležet zachumlaní v peřinách. Ale vši v lidské podobě se tak snadno nezbavíte.
Nahotu krášlí bezbrannost, ženu laskavost a Boha milosrdenství. Sáru zdobila schopnost úlisně se vetřít do přízně druhých. Vypočítavě předstírala skromnost a pokoru spojenou se svým křesťanským přesvědčením. Téměř každý, kdo se s ní setkal, jí musel nalítnout. Byla dobrá herečka. Oběť, kterou si vyčíhla, zahrnula svojí pozorností a soucitem. Obdarovala ji drobnými dárky a naslouchala citlivě všemu, co stálo za pozornost a čeho by později mohla využít. Je jen málo takto obdařených lidí. K její škodě jí ovšem scházela trpělivost. Jakmile začala mít pocit, že její postavení je neohrozitelné, velmi rychle se odmaskovala a se stejnou zarputilostí začala projevovat dlouho potlačované sklony svého charakteru.
Snažila se hovořit vznešeně a duchaplně, ale její ústa byla plná frází. Usilovala zaujmout svým tvrzením, že umí dovedně hrát na piano a kytaru. Vykládala všude o své touze hovořit japonsky. Chlubila se, jak skvěle maluje.
Ale když jste se k ní přiblížili o něco blíž, nedalo příliš práce zjistit, že ve výtvarném umění nezvládla ani základy perspektivy. Na kytaru, že dokáže všehovšudy zabrnkat pár akordů a japonsky se naučila vyslovovat pouze dobrý den a děkuji. To jí ovšem nevadilo a nadále sebe i druhé přesvědčovala o svých vysokých osobních ambicích.
Zajímavá byla tím, jak se úporně snažila být zajímavá.
Ptáte se, proč jsem si neušetřil všechny budoucí starosti spojené s někým takovým? Proč jsem trpěl takovou slepotou a včas se neodpoutal? Nevím.
Neznám muže, který by se nenechal ošálit ženskou krásou. A já nejsem žádný světec.
Vím, že jsem se choval jako blázen. Čím více mne zraňovala, tím víc jsem usiloval, aby byla šťastná. Jenže ona ten pocit odmítala. Když jsem jí přinesl dar, přála si v ten samý moment něco velkolepějšího. Tak jsem pozvolna cítil, že se můj život stává hříčkou v jejích rukou. A to mne vyděsilo. Jed lásky, který mi po kapkách nalévala ve svých polibcích, pocit nicoty ovládající celé moje nitro, protože jsem přestával věřit ve svůj instinkt, který mi napovídal, že všechno, čím jsem okouzlen, je pouhé lidské pozlátko.
Láska nemá ráda, klade – li člověk hranice její síle. A tak mi trvalo ještě několik týdnů, než jsem pochopil, že mne pouze citově vydírá.
Jediný člověk, kterého beze zbytku milovala, byla ona sama. Pro své uspokojení dokázala obětovat i svou vlastní čest a důstojnost. Nevadilo jí, že bude ponížena, když cítila příležitost znovu se vetřít do něčí přízně. Nepochybuji, že v ten samý okamžik už promýšlela svoji pomstu. Navenek se stále tvářila jako učiněné neviňátko.
Když jsem ji požádal, ať si odstěhuje věci, začala mi spílat a nadávat. Mluvila o tom, jak jsem ji zneužil a vysál. Vykřikovala, že je zklamaná a vyhrožovala, že se mnou parádně zatočí!
Netušil jsem, jak blízko stojím pravdě.
V té době jsem se ještě bál nenávidět. Ale dokud to člověk nedokáže, nikdy nedospěje. Je šílenství, pokoušet se stále milovat…To by nezvládl nikdo - žádný z lidí, které znám.
Netrvalo dlouho a začala mne obtěžovat telefonem. Přístroj se rozdrnčel pokaždé v nejméně vhodnou chvíli. Většinou krátce po tom, co jsem se rozhodl jít spát. Když jsem se naučil vyvěsit sluchátko, abych měl klid, našla si novou zábavu.
Vyzvánění na domovní zvonek v pozdních nočních hodinách. Neumíte si představit, jak vás dokáže vytočit taková pitomost. Následovaly stížnosti na moji práci a nedostatek vstřícnosti. Snažila se mně kontaktovat za každou cenu, ale já se jí vyhýbal jako čert kříži. Nechával jsem se zapírat, ale její pronásledování neustávalo. Obden jsem v poště nacházel divoká vyznání doprovázená výhrůžkami. Pak následovaly omluvy a touha po pokání, kterou ovšem velmi brzy vystřídala chuť uškodit mi. Trvalo ještě chvíli, než jsem pochopil, že se snaží v druhých vzbudit pocit viny, že jsou to právě oni, kdo nesou zodpovědnost za její neštěstí .A mně, od něhož očekávala monumentální gesta a činy, už vůbec nedokázala odpustit.
Nereagovala na žádné domluvy ani prosby…!
Nakonec jsem pochopil,že nesmím připustit žádný dialog, protože i negativní rozhovor v ní vzbuzoval určitou naději, že by náš nedávný vztah mohl pokračovat. Pouze jednou jsem se neudržel a řekl jí: „Cožpak jsi hluchá, že neslyšíš, když ti říkám, že tě nemiluji? Cožpak nechápeš, že se mi zdá odporná tvoje samolibost a přesvědčení o tvém osudovém předurčení pro NIC! Příčí se mi tvoje přetvářka, s níž vystupuješ před každým, koho se snažíš polapit do své pavučiny. Jsi jako škrtič, který rdousí, až zardousí život každé lásky, která se v někom může narodit ve vztahu k tobě. Jsi parazit, který se drží svého hostitele tak dlouho, dokud ho nezabije.“
„Nikdy nepodceňuj své nepřátele. A zvlášť si dej pozor na zhrzenou ženu. Chová se jako zdivočelý pes,“ řekl mi kdysi přítel. Někdy bychom měli svým přátelům více věřit!










Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: blue.mauritius - 3.3.2004 - 11:46

Hm...
Docela by mne zajímalo, jak pokračoval tento příběh, jehož konec se mi zdá být otevřený... Byl bych totiž asi hostitelem, který by zničil svého parazita za každou cenu.

Od: Martina - 8.11.2009 - 19:10

Nenávist?
A mě by zase zajímalo, jestli si autor i dnes myslí, že je nutné umět nenávidět. Já si naopak myslím, že člověk dospěje mimo jiné i tím, že se odnaučí nenávidět.

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2020 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2681 s