Na počátek musím předestřít dvě věci: To, co mě sklátilo po letech zdraví, nebyla žádná chřipka, ale nutná plánovaná menší operace. A věc druhá? Nesnáším byrokracii. Bojím se jí jako čert kříže a vsadím se, že nejeden psycholog by u mě detekoval byrokraciofobii.

Vlastně jsem se na tu nemocenskou docela těšila. Skoro čtrnáct dní sladkého nic nedělání! Pravda, trochu nepohodlného díky onomu zákroku, nicméně, člověk si vážně odpočne. Sice se nekonají žádné velké výlety – ostatně, všechno vás hned unaví a navíc – kontrola může dorazit kdykoliv, ale ten klid! První kazící vlaštovka nastala ještě před operačním sálem. Ať koukám jak koukám, zjišťuji, že té práce o moc méně nemám. U nás to totiž chodí tak, že každý dostane naloženo na poradě a pak se deset dní činí. Jenže mě ubylo práce jen toliko, jako bych doma měla trávit dva dny. Hm, takže druhou půlku nemocenské stejně musím pracovat. Alespoň z domova. Nu což, naštěstí mě má práce baví a nemám to srdce házet jí na ostatní, kteří mají co dělat s tou svou.

V první chvíli také zcela zapomenu, že tři dny nemocenské se neplatí. Takže si to sečtěme. Tři dny doma zadarmo, pak víkend, další dny mi již běží nemocenská od zaměstnavatele, nicméně stejně pracuji, což mi navíc ohodnoceno nebude. To víte, hospodářská krize, neboli skvělá výmluva na to jak říct, že můžeme být rádi, že vůbec máme práci a uštvat se. Ale tím to nekončí.

Přichází onen lékařský zákrok. Kdo z vás již viděl nové neschopenky? Jen co prohlásím, že jí potřebuji, jde dobrosrdečnému lékařskému týmu zrak vzhůru. „Nikdo pořádně neví, jak se to má vyplňovat,“ prozradí mi sestřička. Nedivím se. Když mi před očima zamává několikastránkovým bločkem papírů, je mi z toho hůř, než když na stoleček vyndali v duchu středověké mučírny všechny ty operační nástroje. První listy posílají lékaři sami, další posíláte vy do práce, další si necháváte jako důkaz. A ukončí vám je až za čas, takže další papír o ukončení pro ně, pro zdravotní, pro práci a pro vás. Sestřička píše jako o život. Papírky vymyslel opravdový inteligent. Propisovací papír propíše jen první dvě vrstvy, takže to sestřička musí psát znovu a znovu a…

„Potřebuji adresu vaší práce,“ ptá se. Rezignovaně podávám vizitku. Venku sedí pár dalších lidí a nabíhá skluz. Není se co divit. Tihle lékaři dělají svou práci skvěle a na čas. Ale kdo má stíhat všechno to papírování? „Už to za chvíli nebudu mít kam dávat,“ povzdechne si žena. „Papíry, papíry, jen samé papíry.“ A má pravdu. Jen kroutím hlavou a nechápu. Když jsem měla tu čest blíže se před časem seznámit s reformou školství, říkala jsem si, že to vymysleli lidé, kteří v životě nestáli za katedrou na základní škole. Ale co si mám proboha říct teď? Copak hlavy živené našimi daněmi nechodí k doktorovi? Vlastně asi ne. Vždyť mají na rodinného či soukromého lékaře, který nikam spěchat nemusí, neboť jako špička oboru si naúčtuje za každou chviličku řádný balík.

Resumé? Příště si místo nemocenské beru dovolenou!

_{Foto: healthypr.files.wordpress.com}