Nedá se říci, že dějiny neznáme. Nebo jsme pouze odborníky ve vytrhávání věcí z kontextu, tedy i dějinného? Ale co dělat, když právě interpretace něčeho tak neznámého, či spíše nepostižitelného, jako naše minulost, se dá objektivně i subjektivně nahlížet z různých úhlů? Nemusí jít hned o zlou (ideologicky podloženou) vůli, ty nuance pohledu jsou pružné jako guma…a pak ten výklad...

Období českého stavovského povstání, které proběhlo v letech 1618 – 1620 ve znamení boje náboženského (rozuměj boje o mocenské postavení) začalo politicky proklamativním pobořením luteránského kostela v Hrobě a pak roznícené události následovaly jedna za druhou. Sjezd nekatolických stavů, kritický dopis Matyášovi a jeho odpověď, tzv. těžké psaní. Květnové setkání opozice u Smiřických a následná defenestrace místodržících Slavaty, Martinice a písaře F. Fabricia. Vše provázela nezbytná nebeská znamení, bohužel nikoli dohoda se stavy dalších zemí Koruny české. Volba Direktoria v čele s V.V. z Roupova, J.O. &Slikem a V.Budovcem z Budova. Vznik stavovského vojska, kterému velel J.M.Thurn. Nelibost císaře. Pamflety šlehaly z obou stran. Fridrich Falcký na českém trůnu. Bílá hora. Rozhoření celoevropského konfliktu, známého pod jménem třicetiletá válka (1648). Krátká epizoda – staroměstská exekuce 1621.

To jsou stručné a ve svém výčtu nezpochybnitelné údaje – tvrdá data. Kolem nich se prohnala smršť, o kterou se dodnes historikové živě zajímají. Současný pohled, opřený o studium nejnovějších pramenných poznatků a interpretaci zbavenou ideologických vmetků, přináší osmý díl cyklu Velké dějiny zemí Koruny české. Na jejím obsahu se podílí čtveřice renomovaných historiků – Ivana Čornejová, Jiří Kaše, Jiří Mikulec a Vít Vlnas. Zmapovali velice podrobně období od roku 1618 do 1683.

Kromě české rebelie sledují ekonomické i jiné dopady třicetileté války na naše území, komentují cestu do exilu těch, kteří nepřestoupili ke katolíkům, odhalují, co vše přineslo Obnovené zřízení zemské (1627). Podrobují kritice politická rozhodnutí Ferdinanda II., Ferdinanda III. i Leopolda I., který již opět čelil válečné hrozbě, tentokrát turecké.

Těžiště knihy spočívá i v pečlivém rozboru dalšího období, jemuž se trochu nesprávně říká doba temna. Pokud se více zaměříme na tehdejší společnost, za temné považujme spíše politicko náboženské úskoky a ekonomické důsledky dlouhotrvajících válek, které se odrazily nejen na tragickém úbytku obyvatel, hladomorech a zostření nevolnictví, ale i na jisté náboženské deziluzi. Vítězství katolické církve přineslo podřízení školství, vzdělanosti i umění, nelze ho však hodnotit výhradně záporně, spíše naopak.

Třetí bod, který kniha zkoumá, je postavení umění. Doznívá manýrismus a doba Rudolfova dvora, objevují se mecenáši nového typu, jako Albrecht z Valdštejna. Již s prvními výstřely války u nás začíná rašit nový umělecký styl, baroko, který se stal výrazem katolické reformace především v 17. století. Barokní umění, zejména architektura, malířství, sochařství a hudba se stalo nástrojem vítězného tažení katolíků. Jako bonus přineslo neocenitelné památky, jež zůstávají zářivým, barevným a jiskřivým dokladem doby temna.

_{Ivana Čornejová, Jiří Kaše, Jiří Mikulec a Vít Vlnas: Velké dějiny zemí Koruny české, svazek VIII.
Vydalo nakladatelství PASEKA v roce 2008
foto: www.paseka.cz}