„Podivuhodný případ Benjamina Buttona“ je podle mnohých kritiků i diváků kandidát na film roku.Recenzi jsme přinesli zde (klikni). Pro oba jeho klíčové muže, herce Brada Pitt a režiséra Davida Finchera jde po snímcích „Sedm“ a „Klub Rváčů“ už o třetí společný zářez na pažbě kinematografie. Přitom jsou si ti dva v očích veřejnosti na honi vzdálení. Na jedné straně hezoun, který už léta válcuje žebříčky přitažlivosti a světu se ukazuje jako vzorný táta, na druhé ponurý filmař, který kina pravidelně zásobuje syrovými thrillery. Realita se ale má trochu jinak.

Na novinářském setkání v Berlíně se určitě nedívám do tváře dokonalému sexsymbolu ani chlápkovi s výrazem sériového vraha. Pitt s knírkem a lehce „esesáckým“ sestřihem (právě v Německu natáčí Tarantinův remake válečného filmu Tucet špinavců), Fischer v perfektně padnoucím obleku a s úsměvem dokonalého gentlemana. Že jsou na stejné vlně poznáte během pár minut. Zdání studených čumáků okamžitě boří množstvím cynických průpovídek, které z nich padají, aniž by hnuli brvou. Párkrát pobaví všechny okolo, někdy se rozesmějí sami. „Za ty roky se známe skrz naskrz. Připadají nám vtipné věci, které ostatním vtipné nepřipadají – jako dnes,“ podotýká Brad s pokerovou tváří, která odzbrojuje. Také film, který přišli propagovat, je nejen pro svůj fantaskní nádech obestřen rouškou tajemství. Brad Pitt a David Fischer vám jí teď trochu poodkryjí.

Davide, scénář k filmu už je nějakou dobu na světě. Co Vás na tom projektu upoutalo a proč to trvalo tak dlouho, než snímek vznikl?
Fincher: Samozřejmě to nejdřív byla otázka peněz, za kolik jsme vlastně schopní ten příběh ztvárnit. Taky je něco úplně jiného, když o filmu smýšlíte s pěti možnými herci, a když se pak můžete soustředit jen na jednoho. Když nám Brad na tu roli kývl, mohli jsme se do toho vložit naplno.
Pitt: Jenže potom jsme zjistili, že technologie, jakou bychom potřebovali, vlastně neexistuje. Po notné době filmování. Teprve v posledních měsících jsme našli cestu a naštěstí to všechno klaplo.

Když mluvíme o technologiích, jako herec obvykle používáte celé tělo a hlavně obličej jako vyjadřovací prostředek. V tomto filmu byla Vaše tvář většinu času svázána maskami či animací. Jak se s takovým břemenem hraje?
Pitt: Víte, je to úžasné. Pracuju na tom, aby se v budoucnu všechny filmy daly dělat z křesla doma v obýváku a jen používat obličej…Ne, tentokrát to bylo spíš o sledování ostatních herců a reakci na to, s čím přijdou oni, a my jsme tentokrát měli mimořádně silný herecký tým, takže to nebylo zas tak složité.

S jakými pocity jste se díval na sebe samého, jak stárnete? Líbila se vám víc mladší nebo starší verze…?
Pitt: No, ta mladší jsem byl já, takže to pro mě nebylo tak zajímavé jako to, co možná přinese budoucnost. Měsíce před natáčením jsme testovali a zkoušeli pořád dokola všechny možné varianty, jak bych mohl vypadat.Co se výsledku týče, kéž by ke mně čas byl tak přívětivý jako jsem byl já. Vypadal jsem nakonec skoro jako můj dědeček. Během natáčení jsem měl na place i děti a trochu jsme se báli, jak budou reagovat, maminka je připravovala na to, že táta vypadá jinak, ale je to vůbec nevzrušovalo. Bylo jim úplně jedno, že vypadám o dvacet let starší, ani se nad tím nepozastavily. Takže jsem si připadal trochu jako blbec.

O „Benjaminu Buttonovi“ se mluví jako o výjimečném a překvapivém počinu i v souvislosti s drsnými snímky, které jste spolu dříve natočili. Po „Sedm“ a „Klubu rváčů“ najednou přichází téměř pohádkový příběh z úplně jiného soudku…
Pitt: Jsme kamarádi skutečně už spoustu let, od natáčení „Sedm“ a můžu říct – tohle je ten člověk, kterého znám, není za tím žádná změna osobnosti nebo přístupu k práci. O to víc mě ten projekt zaujal. Zatímco jiní z toho měli vzhledem k Davidově předchozí práci trochu obavy, já jsem se nesmírně těšil, co z toho nakonec vznikne.

Největší síla filmu je v tom, co se hrdinovi odehrává v hlavě, v jeho vnitřním světě, který je velmi emotivní. Mimo jiné taky předkládá otázku vlastní smrtelnosti. Co vás v osobním životě přiměje k slzám?
Pitt: Nepláču. Jsem tvrdý jako skála. Ne vážně, myslím, že bych nebyl připravený tuhle roli hrát, pokud bych nebyl otcem. To mění všechno, otcovství dává mnohem větší smysl tomu, jak trávím čas, protože to, co s dětmi dělám, ovlivní jejich budoucnost…Ale jinak jsem fakt tvrďák.

Bojíte se stárnutí, smrti?
Spíš se bojím toho, jakým způsobem umřu. Oheň nebo těsné prostory mě neděsí, žralok už by byl zajímavější.

A jak se Vám líbilo naopak mládnutí?
Pitt: Je to samozřejmě metafora na všechna ta klišé – věčné mládí, věčná krása, věčná láska…Pointou je, že všechno má svůj čas a místa. A to stačí, to je přece hezké.

Film dobře vyjadřuje, jak události jako narození nebo smrt mění lidský charakter, nebo možná naopak odhalují jeho zastřenou tvář. Jak vás tyhle události změnily v osobním životě?
Pitt: Hmmm, děti…mám rád děti…mám jich pár doma…Samozřejmě, je to obrovská zodpovědnost, přivést děti na svět a nasměrovat je do života. Pro mě je to velká čest. A taky mě pěkně vytáčejí.

Město New Orleans, kde jste natáčeli, krátce předtím napadl hurikán Katrina. Nenapadlo vás na poslední chvíli změnit plány a přesunout se jinam?
Fincher: Naopak, nedokážu si představit lepší. Samozřejmě jsme tam jeli s obavami, že za takové situace nám místní lidé nebudou příliš naklonění, ale byli skvělí. Oni to brali jako šanci začít myslet na něco jiného než na tu tragédii. Byli šťastní, že nás tam mají a celé natáčení tím pádem mělo atmosféru, kterou si nemůžete naplánovat.

Jste horkými favority pro letošní Oscary v celé řadě kategorií. Jak důležitou roli to pro vás hraje?
Pitt: Největší výhra je udělat film, na který jste pyšný, který bude něco znamenat ještě za mnoho let. To si myslím, že jsme dokázali. Ceny jsou samozřejmě krásné a Oscary jsou tou nejvyšší poctou, takže bychom byli víc než rádi, kdyby nějaký přišel – kdyby ne, pořád máme za sebou skvělý film.

Ve filmu se objeví i živá nahrávka Twist and Shout od Beatles. Takové záznamy je poměrně těžké získat, jak se vám to podařilo?
Fincher: No, vypsali jsme šek (říká tajuplně, jakoby prozrazoval tajemství vesmíru, s velkým důrazem na slůvko „šek“:-) ). Jednali jsme s firmou Apple, původně jsme chtěli dokonce udělat trailer s další písničkou od Beatles, ale to už neprošlo. Jsem moc rád, že tam ten song je, protože funguje dokonale – během vteřiny dostane publikum do doby, kde ho chceme mít. Pokládali jsme spoustu takových malých vodítek a pro film jsou tyhle zdánlivé drobnosti nesmírně důležité.

První polovina snímku je fascinujícím rozborem Benjaminova „dětství“ ve starém těle. Naproti tomu opačný konec jeho života, kdy fyzicky mládne, ztrácí mužnost a v teenagerském věku má spoustu životních zlušeností, mi tam trochu chybí. Proč jste se rozhodli tuhle část vynechat?
Pitt: My jsme to chtěli vzít především z Daisyna pohledu, ona vlastně o téhle etapě Benjaminova života nic neví. Tu jeho frustraci pak zobrazují scény, kde je jako dítě.
Fincher: Ano, trochu jsme to zkrátili, asi padesát stránek jsem z toho scénáře vyhodil, ale dlouhé je to dost, ne?

Dost dlouhý je onen podivuhodný případ se stopáží bezmála tří hodin určitě. S každým dalším dnem to před publikem bude mít o něco těžší. Nese cosi jako břemeno výjimečných – má skvělé obsazení, mistrovský tvůrčí tým (vedle Fischera je třeba zmínit zejména scénáristu Erica Rotha, otce filmového Forresta Gumpa), ohromující masky a vizuální efekty a jako základ tenkou knížečku Fitzgeralda Scotta, jejíž příběh zaujme snad každého. V takovém případě nestačí obstát, nestačí být dobrý. Je třeba překonávat očekávání, která těžko mohou být větší. Forma je dokonalá, jde jen o to cosi nedotknutelného uvnitř. Nerada bych vám podsouvala vlastní dojem z prvního setkání s Benjaminem Buttonem. Snad dám jen radu. Nechoďte na oscarový trhák, ani na spektákl filmových triků. Jděte se „jen“ podívat na příběh muže, který se do obyčejných poměrů narodil za velmi neobyčejných okolností…

_{V kinech od 29.1.2009
Rozhovor pořízený na tiskové konferenci v Berlíně}

_{protagonista ve filmu i v civilu}