&Smíroval jsem to všechno úzkým vyklápěcím okénkem ze šatny v suterénu jedné z tribun, ale viděl jsem dost. Natěšený tatínek koupil synkovi klobásku, s úmyslem hochovi na chvíli zacpat ústa. Chyba. Synek se zakousl, mastnota mu vystříkla na košilku a tatík nevěděl nic chytřejšího, než synka za zkažené půldne zpohlavkovat. Jiný svou domácí makovou panenku vláčel nahoru po schodech tak jemně, až chudák zakopla a kolenem v punčocháčích narazila do následujícího schodu. Punčocháče povolily a holka koleno nahé. „Tak a máš po ptákách,“ chtěl jí asi říct pan otec. Uvědomil si nevhodnost konstatování a tak jen mávl rukou. Viděl jsem, jak se lidi dostávají do předzápasového transu. Napětí se dalo krájet. Příznivci si navzájem ukazovali vzpřímené prostředníčky a řvali „to se oslaví, to se oslaví“. Naskákaly mi pupínky. To nemůže dopadnout dobře. Čároví rozhodčí vylézali na plac v zelených bundách, sběrači míčků ve žlutých. Čert ví, v čem přijdou finalisté. Já v saku.

Postupový klíč je rozdělil hned na začátku, když je nasadil do čela jednotlivých polovin pavouka celého startovního pole a jejich setkání ve finále nepřekvapilo. Splnili očekávání nejvýše nasazených a možná i národa. Na jedné straně nestárnoucí Česílko, vyvedený kdysi na svět Václavem Čtvrtkem, vlastně půvabný vodník z ještě půvabnějších pohádek, na straně druhé jadrný Čochtan, mistrně předhozený společnosti Janem Werichem, vodník letitější sice, ale s nezdolným optimismem opatřený borec. A já si mám sednout na empir a rozhodovat jim.

Oba fináloví rutinéři se už léta prezentují bez svých stálých trenérů a překvapují své příznivce neustálou účastí v knihách, na divadelních prknech i ve filmových konzervách. Václav Čtvrtek kdysi naložil svou squadru do kádí a usadil se s mančaftem u Jičína. Rozvrkočení mladíci za krátký čas začali o sobě dávat znát. Jména jako Volšoveček, Čepeček, Krapítko, Kebule a samozřejmě Česílko vířili vodu nejen v rybníce svého tréninkového centra. Zatímco první čtyři se spokojili s účastí na televizní obrazovce, Česílko od roku 1970, kdy pan Čtvrtek necky s budoucím hrdinou vylil do sádkové nádrže, urazil velký kus cesty.
O generaci starší Čochtan přišel na svět zprvu jako vynucený živel. Dopsaná figura do převzatého muzikálu „Divotvorný hrnec“. Pánové Voskovec a Werich ve svém Osvobozeném divadle uvedli hru již v roce 1948. Jejich poslední společné dílo. Čochtan přišel na scénu díky jejich neumdlévající snaze vnášet české prvky do českého divadla. Původně americký kus domestikovali dokonale. Jan Werich postavu vodníka nejen dopsal, ale v její prezentaci nezapomenutelně exceloval. Když si posvítíme na Čochtanovu minulost, dojdeme nutně k tomu, že tu máme samotáře úplně vystřiženého. Na „brekeke“ ale uslyší oba. Voda jim bude kapat z trika a cákat od rakety.

Jejich společný manažér pan Wasserman, známý z filmu „Jak utopit doktora Mráčka“ vylezl z vodovodní keramiky a zeptal se, kolik přišlo lidí. Hodně, povídám a on, očividně spokojený, zalezl. Ještě tužtičku, notýsek a jde se na věc. Mám to promyšlené. Budou se klidně řezat dokud jim raketa nevypadne z blanitých pracek. Jestliže se ale dopracují nerozhodného stavu 2:2, na rozhodují pátý set zkolabuji. Na to se nechci koukat. Obrovský pohár si zasluhují oba.
 
                                          
                                         _{Václav Čtvrtek
                                                           
                                                               Jan Werich}     



^{Zdroj obrázků www.vhrsti.cz; www.citarny.cz; www.metalopolis.net;}