Podívejme se nejdřív, v jakém období se nalézáme. Dvacátá a třicátá léta minulého století, tedy období 1.republiky, musela vyzařovat konjunkturu v každém odvětví lidské činnosti, tedy i v umění. A to se etabluje jednoznačně z hluboké znalosti minulosti. A tak, jako v čele uměleckých proudů stojí skutečně avantgardní, ve své době moderním směrem orientovaný umělec, musí zároveň těžit ze stejně silného uměleckého směru minulosti a tím je bezesporu baroko. A že se tato vazba ukazuje jako správná hovoří i následující retrospektiva. V roce 1938 probíhají v Praze dvě výstavy. „Pražské baroko“ a „&Styrský a Toyen“. První se stává trnem v oku německých henlainovců a hned nato komunistů, dlužno říct hlavně ruských. Druhá vzápětí. Nabízí se množství složitých argumentů, jež napovídají, proč tomu tak je. Vyřknu, s dovolením, tu nejjednodušší odpověď. Vše, co vadí dle mého soudu extrémistickým proudům v dané společnosti se ukazuje časem jako velmi nosné dědictví pro pokolení příští. Proto taky Josef Vojvodík použil koláž od Toyen na obálku své knihy.

Jedná se o vysoce odbornou publikaci, jež se snaží vnést světlo do různě chápaného uměleckého světa a to nejen veřejností laickou, ale i oborovou menšinou, tedy umělci samotnými. Snaha o koncepčnost je zde viditelná, odkazů na díla, jakož i poznámek, zabývajících se stejnou či podobnou tématikou, značně. Těm, co si potřebují uklidit terminologický chaos nastřádaný léty a utřídit si vše podstatné týkající se inkriminované doby je kniha bezesporu přínosem. Nejde přímo o encyklopedii, ale o knihu přinášející základní informace, rozvinuté zde do vzájemných souvislostí. Tvrdím ovšem, že nového milovníka, alespoň trochu informovaného fandu této pestré doby, nepřivane. Proč? Protože autor předpokládá u čtenáře značné znalosti problematiky od první stránky. Protože předkládá čtenáři definice, aniž by se zdržoval jejich vysvětlením a ozřejmil jejich opodstatnění.

Hned v titulu knihy a uvnitř mnohokrát se setkáváme se slovem ambivalence. Tedy dvojakost, existence protichůdných pocitů k jednomu objektu zájmu. Taky tomu říkáme schizofrenie. Jenže to už pracujeme s terminologií běžnou v pojmenování nemoci a to zde určitě nemáme v plánu. Autor zde má na mysli, pokud správně chápu jeho úsilí, přiblížit našinci zalíbení avantgardního umělce v manýrech baroka.

A teď jsem to konečně vyslovil. Manýrismus. Nepokoušejme se zde o stručnou definici něčeho, čemu autor věnuje vlastně celou knihu. Spokojme se s konstatováním, že je to něco, bez čehož se, když bude nejhůř, obejdem. Obávám se, že největšího manýrismu se zde drží autor. Kumulace cizích slov je natolik značná, že bez slovníku se, když problematice chcete porozumět, neobejdete. Ale vím, že kniha mi bude vítaným pomocníkem na cestách k té době, respektive k umění té doby a pokud stanu před zatím nepoznaným plátnem té epochy, pocítím onen těžce popsatelný pocit, totiž slast z poznání zavrženého. Ne vždy se nad uměním jásalo.

_{Josef Vojvodík: Povrch, skrytost, ambivalence
Vydalo nakladatelství Argo v roce 2008
obálka www.argo.cz}