Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž ...  Dnes je neděle 19.11.2017, svátek má Alžběta 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 499
Registrovaní čtenáři: 1760
Publikovaných článků: 12304
Komentářů: 10740


Měření



Od románu pro služky k pekelnému stroji

16.03.2009   Otakar Kosek   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Recenzent dočte knihu, zavře ji, odloží, usedne k počítači a napíše recenzi. Jak snadné. A snadné by to bylo, kdyby si recenzent jednoho dne nepoložil otázku: co to recenze vlastně je?

V etymologickém slovníku lze najít společný kořen cēnsēre pro slova cenzura i recenze – obojí znamená „cenit, odhadovat, posuzovat, hodnotit“. Je tedy recenzent povolán k tomu, aby cenil a odhadoval? Jaká pak je ale funkce literární kritiky, literární vědy, literární historie, estetiky? Zřejmě také, aby cenila a odhadovala, ale jaksi na vyšší úrovni než tak může učinit pouhý recenzent, v širších objevných souvislostech a nepochybně prakticky i na mnohem větší ploše. Ale pojďme dál.

Úloha recenzenta zdá se pak jen redukována na stručné doporučení či odmítnutí díla. Je to málo nebo dost? Je to nepochybně velmi mnoho, ovšem ta stručnost často lapí recenzenta samého do pasti zjednodušení. Protože není čas na souvislosti a ani se od recenzenta nežádají, podléhají recenzenti na jedné straně čirému subjektivismu, oné „dojmologii“, jak bylo mnohokrát v polemikách napsáno, na straně druhé pak zevšeobecňujícímu opisu toho, co napsali chytřeji jiní. Cesta z ostrých zoubků této pasti je nesnadná. A nepovede se úplně ani mně, což dosvědčuji už tím, že zmínku o dlouho neznámém románu jednoho z největších polských spisovatelů minulého století Witolda Gombrowicze Posedlí začnu citátem z knihy samé, tedy z jejího konce: Na tomhle světě, plném nejasností a záhad, temnot a chaosu, divů a omylů, existuje jen jedna jediná neomylná pravda – pravda charakteru!

Tento citát ovšem může mylně zavést čtenáře k domněnce, že jde o nějaký román s hlubokou filosofií a morálkou, o dílo těžké a vážné. Omyl. Znalci Gombrowiczova co do množství nevelkého literárního odkazu, avšak ohromného svou cenou, tuší, že Gombrowicz se nemohl odpoutat od absurdity, mystifikace, humoru, parodie logiky a v neposlední řadě suverénní drzosti. Tyto všechny aspekty jeho literárního díla plně vybujely v jeho pozdějších románech Pornografie, Kosmos, v povídkové sbírce Bakakaj, či v jeho dílech dramatických (Yvonne, princezna burgundská; Opereta), ale v románu Posedlí, v tomto „románu pro služky“, jakoby si ověřovaly své budoucí schopnosti a vypovídací sílu.

Ano, Posedlí jsou doslova románem pro služky. Gombrowicz ho napsal po svém prvním románu Ferdydurke, (který byl sice znalci ceněn, ale autor na něm nevydělal), pro peníze, na pokračování pro dvoje polské noviny, napsal jej pod pseudonymem a po svém odjezdu do Argentiny se o jeho osud nestaral. Poslední ztracené části románu byly nalezeny až v roce 1986. Román, v němž jsou prvky gotického slohu (hrad, ve kterém straší), okořeněny vraždou, „spiritismem, parapsychologií, pohoršujícími tajnostmi z varšavského podsvětí a sportovními emocemi“ (z doslovu Jerzy Jarzębského) a skandálním milostným vztahem dívky z aristokratického prostředí a chudého tenisového trenéra, začal vycházet na pokračování v roce 1939 a stal se okamžitě – dnešním terminologií řečeno – čtenářským hitem. A je třeba říct, že ze čtenářské přitažlivosti neztratil zhola nic. Literární labužníci si vychutnají Gombrowizce v jakési fázi zrodu, hledání, ověřování, objeví mechanismy vidění světa, které pak – dovedeny k dokonalosti – provokují v celém jeho díle. Čtenáři, lačnící po příběhu dostanou i svou dávku napětí, tajemství a překvapení.

Ještě je pro Witolda Gombrowicze čas, ještě neplatí jeho slova: „Seriózní literatura tu není proto, aby lidem život ulehčovala, ale aby jim ho ztěžovala!
Vydáním románu Posedlí je tak zaplněna mezera v povědomí o díle tohoto velikána polské a světové literatury, o které jsme možná dosud ani nevěděli. Je to víc než dobře. Možná, že pro mnohé může být tento román oknem, jímž nahlédnou „... do krajů, kam bych se asi byl nikdy neodvážil nahlédnout, kdybych byl méně zpit vínem absurdity, hry, mystifikace, parodie... neboť skutečnost lze najít v tom, co je nejobyčejnější, prvotní, nejzdravější, ale co je současně nejpokřivenější a nejšílenější“. (W. Gombrowicz)

Witold Gombrowicz: Posedlí
Přeložila Helena Stachová
Vydalo nakladatelství Argo v roce 2008
obálka
www.argo.cz


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2017 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0667 s